Dýně za rohem - #Wordvember 2021, příběh dvanáctý

Jabán, vy Žaláti! 
#Wordvember nám dnes přináší velice pěkné téma. Akorát k tomu Iharo nikdo nepřinesl spoustředění. Takže jsem tohle málo sepsala velice horkotěžko a bojím se, že už nemám energii na to, abych to po sobě přečetla. Moc se omlouvám za chyby a opakování slov. Cokoli najdete, dejte mi vědět, opravím to, jakmile nebudu mít místo mozku pingpongový míček spojený provázkem s pálkou. Pong pong pong pong pong pong pong pong.... A tak dále... 

Dýně za rohem

Tamisha si odkašlala, aby přivolala pozornost svých dvou společníků. Stáli zrovna na tržišti, uprostřed menšího městečka. 

“Přátelé… Taky… vám přijde, že támhle ta jedna dýně poskakuje?” zeptala se nejistě princezna.

“Poskakuje? Proč by dýně…?” zaváhal Quinn, ale už větu nedokončil. Všiml si toho, na co Tamisha upozorňovala. Od jednoho stánku se opravdu trochu přizvedla dýně a několikrát poskočila, než zase dopadla na zem. 

“Dobře, tohle je divné. Nikdy jsem neslyšela o odrůdě dýně skákavé.” podotkla Tamisha. 

“Já také ne… Fingale? Nevíš o něčem takovém?” zeptal se Quinn a oči z podezřelé dýně nespouštěl. 

“Ne, ačkoli si někteří mí vrstevnící rádi hrají se svým… no… jídlem…” Fingal se při posledních slovech jen na vteřinu podíval na Quinna a hned raději pokračoval. 

“Ne… žádné dýně skákavé, poskakující ani přískočné skrytý lid nevede. Nebo o tom alespoň já nevím.” 

“No, o tom drakovi jsi také nevěděl.” poznamenala Tamisha a sledovala pozorně, jak se dýně znovu nadvznesla, poskočila o kousek dál a zase dopadla na zem. 

“Ne, o tom drakovi jsem také nevěděl. Nikdy to Pukovi neříkejte, ale opravdu nejsem dokonalý.” 

“Co je vlastně zač ten Puk? A co je to mezi vámi?” zeptal se Quinn a konečně odtrhl pohled od dýně, aby se podíval na Fingala. Ten, lehce se červenající se na něj také podíval. 

“No, řekněme, že je to složité… Co ti říct můžu je…” 

“Utíká! Za rohem, honem!” vykřikla v tu chvíli Tamisha a Fingal si docela oddychl, že těm otázkám takhle unikl. Vyběhl spolu s Quinnem za Tamishou, která už sledovala poskakující dýni za roh. 

“Ha!” vykřikla Tamisha, sotva byla za rohem a uviděla tam dýni, lak leží na zemi. 

“Jsme tady, jsme tady!” vyhrkl Quinn, sotva s Fingalem princeznu doběhli. 

“No to je dost, s takovou nám to zase uteče… Nebo spíš uskáče.” zabrblala princezna, když se na své dva společníky otočila. 

“Tak honem! Už je zase za rohem!” pobídli je Fingal a tentokrát se ujal vedení on. 

“Zatracená dýně, co má co skákat za rohy!” osočoval se už Quinn. 

“Buď rád, že neskáče po střechách, to by se pronásledovalo hůř!” odpověděla za běhu Tamisha. 

“To bych se vám na to vykašlal.” odvětil Quinn. A pak všichni tři svorně zaběhla za roh a natrefili na dýni uprostřed slepé uličky. 

“Na ni!” rozkázala v zápalu Tamisha. A v tom zápalu po dýni Quinn opravdu skočil, objal ji pažemi a převalil se na záda. Fingal s Tamishou přišli o kousek blíže. 

“No to mě podrž… Od kdy rostou dýni nožičky?” podivil se Fingal nahlas a vzal mezi prsty jeden ptačí pařát trčící zespod dýně. 

“Hm, kdyby ji zalévali ještě chvíli, z dýně hopkavé bude dýně létavá.” odtušila Tamisha a pak s Fingalem poodstoupili, aby se Quinn mohl vyhrabat na své nohy. 

“Myslím, že je tam chudinka zaseknutá.” zamumlal Quinn a prohlížel si dýni, ze které trčely ptačí nohy.

“Jak se tam chudinka praštěná dostala?” zeptal se Fingal. 

“To nevím, ale musíme jí pomoct. Drž!” rozhodl Quinn a strčil Fingalovi dýni do rukou. Pak vytáhl od pasu nožík a pokusil se trochu rozšířit otvor, který vespod dýně byl. Pak tam opatrně strčil ruku. 

“A varuju tě, jestli ho klovneš, pouštím tě na zem.” ozval se přísně Fingal, mluvící k nešťastnému tvorovi v dýni. Quinn se uchechtl a pak se mu podařilo nějak ptáka chytit a dostat ven. 

“A je to vrána!” zatleskala Tamisha “gratuluji, pánové.” 

V tu chvíli pták vyskočil Quinnovi z rukou a dopadl na zem. Tam párkrát poskočil a ve vteřině před trojicí stála jim už dobře známá čarodějnice. Zatímco Quinn a Tamisha se uctivě odvrátili od Vránina nahého těla, Fingal si ještě uctivěji stáhl plášť a podal jí ho, aby se čarodějnice měla do čeho zabalit. 

“Děkuji, Fingale… Tak, jak to šlo? Co drak?” zeptala se ihned Vrána dychtivě. 

“No, čekali jsme, že to bude drak v tom smyslu, v jakém ty jsi Vrána.” odpověděla Tamisha. 

“Hm? Jakože když já si říkám Vrána a měním se ve vránu tak… Ne, říkat mu Drak jako jménem by bylo necitelné.” zavrtěla Vrána hlavou. 

“Necitelné?” pozvedl obočí Fingal. 

“No on se draka nezměnil proto, že by chtěl a dlouho se to učil. Ale důležitější je to, jestli jste ho našli v pořádku a co říkal na rubíny… Co říkal?” 

“Ptal se, co jsme zač a pak rubíny přijal… Jak to tedy bylo s tou jeho dračí podobou? Mluvil o hlídání pokladu a o tom, kdo si vezme víc, než potřebuje, tak že pak hlídá… Mluv, co o tom víš?!” vyzvídal Quinn. Vrána zrůžověla, jak jí stoupla krev do tváří. 

“Ehm… To už je hodin! Koukejte na to slunce!” vyhrkla a sotva na vteřinu trojice zvedla oči k nebi, z Vrány byla opravdu vrána a mizela někde nad střechami. 

“Sakra!” dupla si Tamisha. Fingal jen pokrčil rameny a sebral ze země svůj plášť. 

“Myslíte, že ho zaklela ona?” zauvažovala Tamisha nahlas. 

“Těžko říct… Ale nějak mi to k ní nesedí.” odpověděl Quinn. A tak trojici nezbylo nic jiného, než vyrazit ze slepé uličky. Uprostřed cesty ulicí se náhle Tamisha zastavila. 

“Omluvte mě.” hlesla napůl úst a oddělila se od svých společníků. Quinn s Fingalem jen sledovali, jak došla ke dvěma vyhublým dětem a sklonila se k nim. 

“Támhle za rohem je dýně. Už je v ní sice díra, ale není vůbec špatná.” prohodila Tamisha k chudým dětem a sledovala, jak se dvojice rozutekla za roh. Dolehlo k nim veselé zavýsknutí. 

“Jaká to dobrá princezna. Materiál akorát tak na laskavou královnu.” pousmál se Quinn.

“Tak za prvé, má před sebou ještě spoustu práce. A za druhé… Ji stejně musíme za rok přivést ke dvoru královny Titánie. A těžko říct, jaké ta má se svou dcerou plány.” odpověděl Fingal.