Hlasy listí - #Wordvember 2021, příběh čtvrtý

Jabán, vy Žaláti! 
Některé naše postavy to nemají jednoduché. Ale to nemáme ani my. Tak snad listopadovou depresi, která se nám šíří s tou neustálou tmou rozeženeme alespoň na chvíli. Třeba dnešním příběhem pro #Wordvember. Jak padá teplota, padají nám i jedno téma za druhým a tak už je Iharo zase tady, no ano! Tak hlavně nezapomeňte dát vědět, jak se vám zatím příběhy líbí, šťastný #Slovopád a teď už tedy...

Hlasy listí

“Takže… Jak si to představujete teď, vaše výsosti?” zeptal se Fingal. Bylo to chvilku, co sešli z hlavní cesty na stezku lesem. Stále byla pohodlně široká, takže se na ni vešli tři vedle sebe. Fingal, princezna Tamisha i její kůň. Přesto hadí princ silně pochyboval, že její vznešenost tuší, kam vůbec jde. 

“Jak asi..? Prostě budeme cestovat až narazíme na nějaké dobrodružství, nebo třeba úkoly… Nějaká vesnice by mohla být sužována vlkodlaky! Oh a my bychom je museli vyhledat a…” 

“Ne, ne… Vážně nehodlám lovit lykantropy.” přerušil princeznu Fingal. 

“To jsem nemyslela. Určitě se to dá léčit.” odvětila Tamisha. Fingal si povzdechl. Ale neříkal nic. Dostal za úkol princeznu doprovázet. Ne ji vychovávat. A jestli prostě čeká, že jí dobrodružství samo spadne do klína, tak to aspoň může být příjemná procházka. 

“Jak jsi vlastně starý?” zeptala se z ničeho nic Tamisha. 

“Cože?” vypadlo z Fingala. Nečekal žádnou takovou podivnou otázku. 

“No kolik máš let? Kolik zim už jsi prožil?” zopakovala svou otázku Tamisha. 

“Netuším.” pokrčil nad tím rameny Fingal. 

“Opravdu?” 

“Opravdu. Když má jeden před sebou téměř nesmrtelný život, který může strávit stále krásný, proč bych to počítal?” 

Tamishe bylo jasné, že je to jen řečnická otázka a tak se nenamáhala s odpovědí. Chvíli cestovali tiše, když pak se zase ozval Fingal. 

“Můžu se na něco zeptat?” 

“Jistě, jen se ptej.” vybídla Tamisha svého společníka.

“Umíte lhát, vaše výsosti?” Fingal se na princeznu otočil s upřímnou zvědavostí v očích. 

“Umím. Ale strašně se u toho zakoktávám a nejde mi to dobře přes pusu.” vysvětlila Tamisha. 

“Fascinující…” zamumlal si pro sebe Fingal a dál už na to nenavazoval. Až se tohle Puk dozví… 

Tamisha si až po třech krocích všimla, že se Fingal zastavil. Ohlédla se tázavě po svém společníkovi. 

“Kde to vázne?” houkla na něj. Místo odpovědi od Fingala ale přišlo nesouhlasné odfrkávání jejího koně, který také začal pohazovat hlavou a nejistě přešlapovat. 

“Oh, copak to je..? No tak, na našeho kamaráda už sis přece zvykl, nebo ne?” snažila se Tamisha svého oře uklidnit. Za zády se jí v tu chvíli ozval sladký ženský hlas.

“Oh, omlouvám se, nechtěla jsem působit potíže…” 

V Tamishině zorném oku se objevil natažená ruka. Princezna se akorát stihla otočit na ženu nižší postavy s širokými boky. 

“Dryjáda… Jaké to uvítání v lese.” zabručel Fingal, který se vyloupl vedle Tamishi, zatímco záhadná žena už hladila koně po dlouhém nose a královský oř se pomalu uklidňoval. 

“Princ hadů po boku naší princezny… To mi vůbec není překvapením.” ušklíbla se dryjáda nazpátek a pak se konečně otočila na Tamishu a uklonila se jí. 

“Říkej mi Dubí, vaše výsosti. Jsem ušima a očima tohoto lesa.” představila se. 

“A hlasem také. Hlavně když mezi listím roznáší drby.” dodal ještě Fingal. Tamisha se na něj ohlédla. 

“Co tak zatrpkle?” zeptala se. 

“Drahý princ se ještě pořád zlobí, že se skrze mě jeho otec dozvěděl o tom speciálním přátelství s Pukem?” culila se Dubí a mezitím si přehodila husté hnědé vlasy dozadu, takže už nezakrývaly z jejích ženských tvarů nic. 

“Možná mi jen vadí, že se to kromě mého otce musel dozvědět také celý dvůr královny Titánie. A navíc je to jen proto, že jsem tě odmítl. Jak dětinské konání.” zabručel Fingal. 

“Ale ne, to odmítnutí už jsem ti dávno odpustila. Já chyby odpouštím rychle.” zasmála se Dubí. Tamisha mezi nimi jen stíhala přeskakovat pohledem. Rychle ale využila momentu, kdy oba dva utichli. 

“Tak dost… Stačí, teď jsem na řadě já. A mám rovnou dvě otázky… Takže, za prvé… Chodí všechny dryjády nahé, nebo jsi to jen ty?” 

Dubí se rozesmála a Fingal zatnul pěsti, aby se v tu chvíli neplácl do čela. 

“Ne, drahá, to nejsem jen já… Dryjády, divoženky a dokonce ani Huldry moc oblečení neholdují.” odpověděla konečně Dubí. 

“Dobře, dobře… a druhá otázka… Proč jsi vlastně tady? Co od nás chceš?” ptala se dál Tamisha. 

“Oh, dobrá otázka.” přikývl Fingal. 

“Já samozřejmě kontroluji každého, kdo chce projít tímto lesem. A když jsem si uvědomila, koho to vidím a ještě ke všemu, v jakém jste doprovodu, cítila jsem, že je má povinnost zkontrolovat také to, že jste v pořádku.” vysvětlila až trochu podlézavým tónem Dubí, ale nemyslela to vůbec zle. Škoda jen, že tak to princezně Tamishe nepřišlo. Začala se na dryjádu mračit a raději trochu ustoupila. 

“Všechno je v nejvyšším pořádku, jen jsme chtěli na chvíli zmizet z kupecké stezky. Ale pokud chceš, určitě se nám svěř, jestli naopak my můžeme nějak pomoct tobě.” prohlásila pak opatrně. 

“Nu… Mě pomůže hlavně to, když si, vaše výsosti, budete dávat pozor před tímhle Pukovým špehem.” pokývla Dubí hlavou směrem k Fingalovi. 

“Ale no ták!” zabručel se značnou frustrací hadí princ. 

“Fingala posílá sama královna Titánie, aby mi byl ochráncem.” zastala se svého společníka Tamisha. 

“Fingal…?” Dubí pozvedla obočí a pak se rozesmála. Její smích byl sladký a rozléhal se mezi korunami stromů jako ozvěna. Na chvíli se zvedl vítr a donesl na cestu hromadu zvířeného listí. Když to opadlo, Dubí byla pryč ale mezi větvemi se stále nesl její smích a hlásky šumící listím si pro sebe opakovaly Fingalovo jméno.

“No výborně… Tohle mi scházelo.” zabručel hadí princ a vyrazil zase dál po cestě. 

“Teď trochu nerozumím, kde je problém.” konstatovala Tamisha a rychle vyrazila za ním. Hadí princ se po ní ohlédl. 

“To je možná ono… asi po cestě za dobrodružstvím začneme trochu s naukou o skrytém lidu.” odpověděl a počkal, než s ním Tamisha srovná krok. 

“Děkuji. To se mi určitě bude hodit.” přikývla princezna a pak se ještě chvíli ohlížela po listnatých stromech lemujících stezku, jestli od nich něco neuslyší. Ale smích se změnil v obyčejné šustění lesa a nic víc už se neozývalo.