Horké proudy - #Wordvember 2021, příběh jedenáctý

Jabán, vy Žaláti! 
#Wordvember je tady s magickým datem 11. 11. 
Bohužel nezveřejňuji v magickou hodinu 11:11, ale věřím, že mi to bude odpuštěno. Snad bude povídka magická sama o sobě dostatečně. Máme to dnes takové pohádkové. Pohádkové číslo tři, pohádkové bytosti, šťastný konec... No prostě všechno, co do takového příjemného příběhu uprostřed podzimu patří. 
A teď už konečně... 

Horké proudy

Cesta byla prudší a prudší a zdálo se, že stoupání jen tak neskončí. 

“Jak to říkala Vrána?” 

“Když si myslíte, že už nemůžete, ještě můžete… Až se vám zatmí před očima, víte, že jste v polovině.” odpověděla Tamisha.

“A pokud vás studený vítr nepálí na plicích, jdete špatnou cestou.” dodal Fingal. 

“Mě teda pálí. Jak na plicích, tak v krku a na patře a začínám mít opravdu dost.” prohlásil Quinn. 

“V tom případě ještě můžeš.” uchechtla se Tamisha, ačkoli i jí už se nohy pěkně pletly. 

“Copak nemůžou čarodějnice dávat normální instrukce? Je to dvacet mil tímhle směrem, stezku poznáte tak, že nad ní skalisko vypadá jako pinďour.” zabručel Quinn. Fingal vyprskl smíchy. A trvalo pěknou chvíli, než se dosmál.

“Tomu říkáš normální instrukce?” zeptal se. Quinn pokrčil rameny. 

“Jistě… Ne vždycky tedy skalisko vypadá jako pinďour, ale pokaždé se najde nějaké trefné připodobnění, které funguje.” 

Fingal se znovu rozesmál. 

“Myslíš, že bys mohl přestat říkal slovo ‘pinďour’, Quinne? Myslím, že to má na Fingala špatný vliv.” prohodila přátelsky Tamisha a sledovala, jak se Fingal chechtá, až se za břicho popadá. 

“Tak na Fingala má pinďour špatný vliv, říkáš…” nadhodil Quinn ve chvíli, kdy už se hadí princ uklidňoval, ale přesto ještě nestačil popadnout dech. A tak se chudák Fingal už pomalu dusil smíchy. 

“Dobře, nechme toho. Vzduch už tady pomalu řídne a obávám se, že ani hadí král a ani Puk by nebyli nadšení, kdyby nám tady Fingal leknul jako rybka.” prohlásila konečně Tamisha. 

“Myslíš jako uhoř?” ujistil se Quinn. Tamisha kývla. 

“Tak nějak, ano… A vůbec… už se někomu z vás tmí před očima? Docela ráda bych byla alespoň v polovině.” zabručela. 

“Mně… Mně se tmí před očima.” sípal Fingal. 

“Ty jsi se teď řehtal jako kobyla, ty se nepočítáš… A já zatím vidím dobře.” odvětil Quinn. 

“No, tak to se ještě projdeme.” odtušila Tamisha a zase se  rozhodla na chvíli šetřit dech. Po jejím příkladu se rozhodli také Quinn a Fingal a tak šla trojice chvíli v tichu. Ale opravdu jen chvíli. 

“Quinne, chytej ho!” vyhrkla Tamisha a sama se natáhla, aby chňapla Fingala alespoň za loket. Za druhý už jej opravdu držel Quinn jednou rukou a druhou ho pro jistotu chytil okolo pasu. 

“Už se mi zase zatmělo před očima. Už musíme být v polovině.” prohlásil odhodlaně Fingal, který právě velice neelegantně zakopl o vlastní nohu. 

“Hurá, že by?” pousmála se krátce Tamisha a spolu s Quinnem pomohli hadímu princi se narovnat. 

“Počkejte… Cítíte to taky?” ozval se Quinn a zdálo se, že se na něco strašně moc soustředí. 

“Netuším, co myslíš…” pokrčil rameny Fingal. 

“Přece ty poryvy tepla.” vysvětlil Quinn. 

“Hm? Ale jistě! Právě teď!” vyhrkla Tamisha. Fingal se jen zamračil a velice, velice se soustředil. 

“Ano! Už to také cítím. Nějaký proud teplého vzduchu.. A jde to shora.” vyhrkl konečně. 

“Tam jsme stejně měli namířeno, tak pojďme.” vyzvala své dva společníky Tamisha. 

Čím více postupovali, tím silnější a teplejší proudy vzduchu byly. Vanuly proti dobrodruhům v pravidelných intervalech, ale přesto ani jeden z trojice nemohl přijít na to, co by to tak mohlo být. 

“Mluvila Vrána o teplých proudech?” zeptal se Quinn. 

“Nemyslím si. Mluvila o tom, že nás musí pálit studený vzduch.” odpověděla Tamisha.

“No a ten nás pálí už od začátku. Jen teď je to přerušované těmi horkými poryvy větru.” 

“Přesně tak…” 

“Snad už budeme u toho dračího mnicha. Třeba nám to vysvětlí…” 

Po dalším kuse cesty už byly proudy větru pomalu horké a byly tak silné, že z nich povlávaly dobrodruhům vlasy. Konečně pak Tamisha, Fingal a Quinn dorazili před jeskyni. 

“Haló…? Haló, je tam někdo?” houkla Tamisha. 

“Třeba je na malinách.” navrhl Quinn.

“Sám jsi malina.” broukla Tamisha a pak znovu zavolala směrem do jeskyně. Ale kromě dalšího, už poměrně silného, horkého proudu se jí nedostalo žádné odpovědi. 

“Ten teplý vzduch jde zevnitř, co kdybychom prozkoumali alespoň to? Vránin přítel se určitě brzy objeví sám.” odtušil Fingal a pomalu se vydal směrem ke vchodu do jeskyně. 

“Myslíš, že o nás ví? Já docela pochybuju.” opáčil Quinn, ale přesto šel za Fingalem. A jako poslední vyrazila Tamisha. Postupně a pomalu vstupovala skupina do jeskyně, která měla docela velký vchod a pak se její strop jen zvyšoval. Světlo uvnitř bylo především díky několika stále hořícím ohňům, které byly ve stěnových výklencích jeskyně. A oheň se ještě odrážel od hromady zlata a drahokamů. 

“Při všem drahém…” vypadlo z Fingala, sotva udělal do jeskyně tři kroky. 

“Nemůžeme říct, že to Vrána neříkala.” zabručela Tamisha. 

“A prý, že dvory by věděly, hm?” ušklíbl se Quinn. 

Všichni tři hleděli na rudého draka ležícího na hromadě bohatství, stočeného do klubíčka, jak pravidelně oddechuje a s každým oddechnutím se přes trojici přehnal horký proud vzduchu. 

“Je asi jenom dobře, že spí… Co teď s tím Vrániným úkolem?” špitla Tamisha, ale neodvažovala se na své společníky ani podívat. Pravidelné oddechování ustalo. V tu chvíli by se ve trojici krve nedořezal. 

“Já nespím!” zadunělo hlavami dobrodruhů. Drak pomalu otevřel oči. Byly to obrovské zlaté talíře a jak natočil hlavu, všichni tři se do toho jednoho talíře vešli a teď se v něm odráželi. 

“Kdo jste?” zahřímal drak otázku. Ani neotevřel ústa, všechna jeho slova se ozývala trojici uvnitř jejich hlav. 

“Jsme… Jsme přátelé čarodějnice Vrány. Posílá nás, abychom ti něco předali.” odpověděla konečně Tamisha.

“Vrána… A kdo jste dál?” nenechal se drak odbýt. 

“Prosím, mé jméno je Tamisha. Jsem dcerou krále tohoto lidského království a také královny Titánie. Toto je Fingal, hadí princ a toto je Quinn, syn včelaře.” pokračovala Tamisha, odhodlaná zaujmout místo vyjednávacího diplomata. 

“Královna Titánie… Hadí princ…” opakoval drak a pak trochu přimhouřil oko.

“Říkáš, že jsi SYN včelaře…?” zeptal se a ačkoli otázku slyšeli všichni, věděli, že patří Quinnovi. Quinn přikývl. 

“LHÁŘI!!!” zahřměl rozzuřeně drak a zvedla hlavu ke stropu.

“Já nelžu! Mám tělo dcery, ale uvnitř bije srdce syna! Jsem syn! Jen jsem se špatně narodil!” vykřikl okamžitě na svou obranu Quinn. Drak na chvíli zaváhal. Pak zase hlavu sklonil a natočil ji tak, aby se trojice dobrodruhů odrážela v jeho pravém oku. 

“Dobrá… Slyšel jsem, že se to stává… A vidím, že máš na krku lék…” 

Quinn mimoděk sevřel lahvičku s nápojem, který pro něj připravila čarodějnice Vrána. 

“Co mi nesete?” zeptal se drak a zdálo se, že už je konečně přestal zkoumat. Fingal vytáhl ze své brašny větší měšec a opatrně ho rozvázal. Pak jej naklonil tak, aby se nic nevysypalo, ale aby drak zároveň viděl obsah. V hlavách trojice se rozeznělo spokojené uchechtávání. 

“Rubíny… Krása… Vysyp je tady na hromadu.” rozkázal drak. Fingal si nedovolil odporovat a tak vykročil a jak byl u úpatí zlaté hromady, natáhl ruce a převrátil měšec naruby.

“Vrána vás sem poslala… Až budete někdy v úzkých, můžete si tedy z této hromady přijít vzít… Ale jen tolik, kolik potřebujete.” zahřímal znovu drak. 

“Není to tvá hromada?” zeptala se zmateně Tamisha. Drak si položil hlavu na přední tlapy.

“Jen ji hlídám. Ale pokud si přijdete vzít víc, než potřebujete, budete hlídat také.” zahřměl varovně. 

“A teď už běžte.” rozkázal dřív, než mohl kdokoli ze tří dobrodruhů něco říct. Quinn, Tamisha a Fingal se tedy pro jistotu ještě uklonili a pak se otočili a vyrazili z jeskyně. O chvíli později už jim do zad naráželo pravidelné dračí oddechování a zahřívalo je alespoň tu polovinu cesty dolů.