Horská chata - #Wordvember 2021, příběh třináctý

Jabán, vy Žaláti! 
Bolí mě nohy, mám skřípnuté záda a jsem celá zdechlá. A můžu si za to sama, takže dobře mi tak! Nechám se tedy inspirovat vlastními povídkovými hrdiny a jak oni, tak ji já si teď půjdu odfrknout. Ale až na horskou chatu kvůli tomu nepolezu. A vy si užijte povídku!

Horská chata

“Tak už tam budeme?” zakňučel Quinn.

“Trpělivost, už jsme skoro tam.” usmála se na něj Tamisha. 

“Víš, když jsem říkal, že bych si rád odpočal, myslel jsem to vážně. Nebral jsem to jako že si chci od cestování za úkoly odpočinout cestováním bez vyššího smyslu.” netišil se Quinn. 

“Koukni, ještě chvíli a budeme na místě. Pak si hodíš nohy nahoru a nebudeš muset dělat nic.” odpověděla Tamisha. 

“A kdo v tom případě uvaří?” ozval se Fingal. 

“Jistě, krom vaření.” pokývala hlavou Tamisha. 

“Tak toho se snad můžete ujmout i vy, ne?” zamračil se Quinn. Tamisha s Fingalem, kteří šli po horské cestě o trochu napřed se zastavili a překvapeně se po Quinnovi podívali. 

“My dva?” ujistil se Fingal. 

“No…” kývl Quinn. 

“Hele, učit se to určitě můžeme…” pokrčila rameny Tamisha. 

“To neumíte vůbec vařit? Vy jste snad v životě nevlezli do kuchyně?” zamračil se Quinn. 

“Podívej se pořádně s kým cestuješ a zamysli se nad tím.” poradil mu Fingal. Quinn si je prohlédl pořádně oba dva. Nejdříve Fingala ve vysokých kožených botách, tmavě zelených kalhotách se zlatým pruhem na vnějším švu, v hnědé košili a bílým pláštěm lemovaným stejným zlatým pruhem jako jeho kalhoty. Pak pohledem přeletěl k Tamishe, která měla kotníkové botky na malém podpatku, zelený lovecký oblek s modrou košilí a stříbrnými knoflíky. 

“Tak co..?” ozvala se Tamisha. Quinn jen protočil očima. 

“Chápu, chápu… zbohatlický děti…” zabručel a zase se dal do kroku, přičemž prošel mezi svými dvěma společníky a ujal se vedení. Netušil sice, kam se jde, ale cesta vedla jen a pouze nahoru. 

“Ale já se určitě ráda přiučím.” prohlásila Tamisha. 

“Já taky… Pokud umíš sušenky.” přidal se Fingal a společně s princeznou vyrazil Quinnovi v patách. 

“Sušenky?” ujistil se Quinn, že slyší dobře. 

“Sušenky.” potvrdil svá slova Fingal. 

“No dobře, naučím tě péct sušenky. Co mám naučit tebe, Tamisho?” 

“Hmm… Nádivkou plněného bažanta s bramborovými dukátky.” 

“S brambo- čím?” teď se musel Quinn zastavit. 

“S bramborovými dukátky.” zopakovala Tamisha. Quinn si ji prohlížel, jako kdyby mluvila cizím jazykem. A pak raději zavrtěl hlavou. 

“To je jedno… Ale můžu tě naučit jak takového bažanta oškubat.” 

“Alespoň něco.” souhlasila Tamisha. 

“Kam nás to vlastně vedeš za tím zaslouženým odpočinkem?” zeptal se Fingal. 

“Oh, na kmotrovu chatu. Kmotr Anis měl jednou takové období, že se chtěl distancovat od světa a tak si vybral tady tyhle hory a na jedné z nich od píky postavil chajdu… No… chatku… chatu… něco takového, jen jsem ji v životě neviděla.” odpověděla Tamisha. 

“A… On ví, že sem jdeme?” zeptal se Quinn. Chvíli bylo ticho. 

“Tamisho?!” 

“Asi jsem mu měla poslat alespoň vzkaz. Ale on teď stejně cestuje a navíc je v jiném království, než by se to k němu dostalo, tak už budeme pryč. Myslela jsem, že mu nechám děkovný vzkaz v té chatě.” přiznala Tamisha. 

“Vážně, tohle si může dovolit jen někdo opravdu, opravdu bohatý. A máš štěstí, že máš s tím kmotrem dobré vztahy.” prohlásil Quinn, přičemž se na Tamishu ohlédl. Ta uhnula pohledem a velice nápadně se dívala někam do pryč. 

“Tamisho?!” zhrozil se Quinn už podruhé. 

“Viděla jsem ho jen třikrát v životě, dvakrát z toho jako nemluvně, takže se to vlastně ani nepočítá. Ale určitě mu to nebude vadit!” vyhrkla Tamisha. 

“Nebude.” souhlasil Fingal. 

“A ty ho znáš?” zamračil se Quinn. Fingal kývl. 

“Znám. Je to dobrý přítel dvora královny Titánie a vlastně má docela dobrý vztah k hadům. Kdysi dokonce vyprostil dva prašivce uvězněné pod spadanými kameny. A Tamisha má pravdu, Anis nebude mít nic proti… Je úplně stejně nezodpovědný jako ona. Přesně tohle jeho chování jde přímo v jeho stopách.” vysvětlil Fingal. 

“No to jsem tedy klidnější, opravdu.” zamumlal Quinn. 

“Přejdu ctnostným mlčením ono tvrzení o nezodpovědnosti.” oznámila trochu uraženě Tamisha.

“To bys měla, je to pravda, drahoušku.” usmál se na ni Fingal. 

“Kolik máš vlastně kmotrů a kmoter?” zeptal se Quinn.

“Čtyři. Dva kmotry a dvě kmotry. Všichni čtyři mě kdysi jako čerstvě narozené dítě donesli do bezpečí ke dvoru mého otce. Svěřila jim mě moje matka, královna víl, když jí král Oberon začal vyhrožovat, že u jejího dvora nepřežiji jako dítě.” vysvětlila Tamisha a pak ji napadlo se otočit na Fingala.

“Fingale, ty znáš jen Anise, nebo i ostatní?” zeptala se. 

“Znám i ostatní. Sice jsem s nimi osobně nikdy co dočinění neměl, ale jsou mi dobře, dobře známí.” pokýval Fingal hlavou. 

“Mám také po nich nějaké vlastnosti?” vyzvídala Tamisha. Fingal se zamyslel. 

“Možná…” 

“Přátelé, to bude muset počkat, podívejte, co je před námi!” přehlušil je oba Quinn. Horská cesta se rozšířila a na prostorném přírodním odpočívadle se před trojicí tyčila dřevěná bouda. 

“Anisova chata!” vykřikla Tamisha a rozběhla se k ní. Jakmile zjistila, že je zamčeno, změnila postoj a dala se do vyrážení dveří ramenem. 

“Pomůžeme jí?” zeptal se Fingal Quinna. 

“Jistě, zůstaneme tady a zamyslíme se nad tím, kam dal kmotr Anýz klíče.”