Hospodáříček - #Wordvember 2021, příběh osmý

Jabán, vy Žaláti! 
Včerejší příběh jsem se snažila ukončit tak nějak napínavě, abyste byli zanecháni v otázkách. Zůstane Fingal? Odejde za Pukem? Bude to sproštění fungovat? #Wordvember dostává grády... Ne, ne, dělám si sraundu.
A nebudu vás ani napínat a hned na začátku dnešního příběhu se to dozvíte. A pak samozřejmě přichází nová zápletka! 
Takže prosím tedy...

Hospodáříček

“Myslíš, že je to chlapec, nebo dívka?” prohlížela si Tamisha zvědavě kresbu. 

“Nemám nejmenšího tucha. A to jméno tomu taky moc nepomáhá.” odpověděl Fingal a soustředěně studoval každý detail tváře, která na něj hleděla z papíru. 

“Dobrý muži… mohu se prosím zeptat…?” Tamisha si nejistě přivolala pozornost staršího hospodského. 

“Ptejte se, jasnosti…” vyzval princeznu chlapík menší postavy s prošedivělými hustými vlasy a přátelským pohledem. 

“Tady Quinn… to je…” Tamisha se kousla do rtu, nechtěla být neuctivá a dobrého hospodského urazit, váhala tedy, jak vyslovit svou otázku. Hospodský se rozesmál. 

“Malá Quinn, to je dcera našeho včelaře. Však je to tady hned tři domy vedle, běžte se na ni zeptat rovnou rodiny. Budou určitě rádi, že se konečně někdo hlásí k nalezení ztracené dcery.” vysvětlil všechno, co bylo třeba. 

“Mnohokrát děkujeme.” usmála se Tamisha, portrét ztracené Quinn nechala u hospodského a společně s Fingalem vyrazili najít dům včelaře. 

“Řekl bych, že to bude ten s těmi úly v zahradě, co myslíš?” drcl hadí princ do Tamishi a ukázal na dům opravdu akorát o tři malá staveníčka dál. 

“Vidím, že jsi vskutku vnímavý, opravdový materiál na královského vyšetřovatele. S tvou pomocí tu dívku najdeme hned.” pokývala s přehrávanou vážností Tamisha hlavou. 

“Mrknu a vidím.” přikývl Fingal, než se mu ústa roztáhla do drzého úšklebku. Tamisha ho chvíli nechala se šklebit, ale pak si odkašlala a doopravdy zvážněla.

“A teď seriózně. Nemůžeme přece vypadat, že nám na neštěstí té rodiny je něco k smíchu. Pojďme, zjistíme, co můžeme a pak se vydáme po stopách.” 

Několika svižnými kroky přešli oba dva novopečení dobrodruzi k domu včelaře a jeho rodiny. Princezna Tamisha šla první, korunku pro tentokrát schovanou v brašně a odvážně zaklepala na dveře. Otevřela jí mladá žena, sotva o pár let starší než princezna. 

“Můžu vám nějak pomoci?” zeptala se nejistě a pohledem přeskakovala mezi Tamishou a Fingalem, ačkoli na něm setrvala vždy o pár vteřin déle. 

“Dobrý den přejeme. Jmenuji se Tamisha a toto je můj společník, Fingal, jsme tady kvůli zmizelé slečně Quinn.” představila je rychle princezna. Teď už se tedy mladá žena konečně očima zastavila na ní. 

“Tamisha… Jako princezna Tamisha?” ujistila se váhavě. 

“Přesně tak.” přikývla princezna. V tu chvíli mladá žena vyvalila oči tak, až Fingal čekal, kdy jí vypadnou z důlku. 

“Pro páníčka!” spráskla žena ruce a rychle se začala klanět. 

“Omluvte mou hrubost, prosím, vaše výsosti… Pojďte, pojďte dovnitř, omlouvám se za ten nepořádek, prosím, opatrně…” 

Zatímco mladičká žena, nejspíš paní domu, rychle ze dveří vycouvala a vběhla do světnice, kde už zástěrou utírala lavici a stůl a vlastně všechno, co jí přišlo pod ruku, i květiny ve váze, Tamisha s Fingalem se po sobě podívali. Už to tady bylo zase. Mají teď dobrou čtvrthodinku, než se jejich hostitelka uklidní a oni se budou moct začít ptát. 

“A to už ani nenosím tu blbou korunku.” zabručela Tamisha a vešla dovnitř. Fingal se jen uchechtl a vstoupil hned za ní. Lidské příbytky ho fascinovaly a připadaly mu velice roztomilé. Když vešel do lidského domu poprvé, asi hodinu vstřebával, jak je ta světnice vlastně malinká a rozkošná. Švec, kterému dům patřil, to tehdy příliš neocenil. Ale jeho žena mu vysvětlila, že má být rád, že mu takové panstvo chválí bydlení. A tak byl rád. 

Teď už se Fingal držel na uzdě a soustředěně nepřevracel každou věc, co se mu dostala pod ruku. Teď, stejně jako Tamisha, si prostě šel sednout na lavici a jen se okolo sebe dobře rozhlížel, aby si dal pozor na cokoli železného. 

V rohu světnice v proutěném křesle spala stařičká žena, nijak nerušena zmatkem, který okolo sebe šířila mladá žena hostící princeznu a jejího společníka. 

“Podívej se…” hlesl Fingal a nasměroval pozornost Tamishi právě na ono křeslo. 

“Mhm? Co s ním?” zeptala se šeptem princezna. 

“Houpe se. Pořád. Nezpomaluje.” vysvětlil Fingal. Tamisha se na křeslo chvíli soustředila a pak to už poznala také. Ale čím to bylo? Stařena v křesle přece spala. Její nohy se ani nedotýkaly země. 

Konečně ale došlo na uklidnění jejich hostitelky a mladá žena si s odkašláním usedla ke stolu. 

“Když dovolíte… Omlouvám se, ani jsem se nepředstavila… Jmenuji se Delma. Říkali jste, že jdete kvůli Quinn, je to tak, že ano?” mladičká žena se dívala spíše do stolu, ale občas na vteřinu střelila pohledem k Tamishe nebo Fingalovi. 

“Ano, doslechli jsme se o jejím zmizení a rozhodli jsme se pomoct ji najít.” přisvědčila Tamisha. Tuhle část měla ráda, konečně se začínali někam dostávat. 

“Vy, vaše výsosti?” vykulila Delma oči. Tamisha přikývla. 

“Ale… to přece… opravdu vy sama?” koktala dále Delma. Na to už se princezna trochu zamračila. 

“Ano, já osobně, tak jak tady teď sedím. A sama nejsem, cestuje se mnou zde můj přítel Fingal.” prohlásila už poněkud přísnějším tónem. Chudina se uměla tolika věcem divit, bylo to až k neuvěření. 

“Ah, jistě, jistě, omlouvám se…” začala Delma zase přikyvovat. Už to vypadalo, že jim konečně něco řekne, když se náhle zahleděla někam za Fingala a Tamishu a zamračila se. 

“Omluvte mě. Nám už zase sousedovic děti lezou do úlů! Já je musím zahnat… Tohle bývala Quinnina práce.” s těmi slovy se Delma sebrala a vyběhla ze světnice. Fingal zaúpěl. 

“Při všem dobrém, takhle tu malou Quinn roztrhají vlci nebo něco takového, než tady z Delmy něco dostaneme.” 

“Ještě nevěš hlavu.” zamumlala Tamisha, ale musela si přiznat, že to vnímala velice podobně. 

“Nikdo nikoho neroztrhá.” ozvalo se od křesla. Na vteřinu si Tamisha s Fingalem mysleli, že se stará paní v křesle probudila, ale když se po ní ohlédli, stále klidně spala. Náhle se jí ale zavlnily vlasy, které měla rozprostřené po ramenou a jako zpoza závěsu z nich vykročila maličká postava. Byl to skřítek, veliký sotva jako dlaň. Měl hnědé kalhoty a zelenou košilku a v rukou žmoulal červenou čepici. Tvář měl mladičkou, ale už mu na ní rostl bílý vous. 

“Hospodáříčku… jsme poctěni, že ses nám ukázal.” usmála se přátelsky Tamisha. 

“Někdo musel, když vám chudák Delma není schopná nijak pomoct.” pokrčil hospodáříček rameny a seskočil na stůl přímo před dvojici. 

“A ty nám tedy povíš, jak najdeme Quinn? Jak se mohla ztratit?” vyzvídala Tamisha dál. Hospodáříček ale zavrtěl hlavou.

“Nic takového. Qiunn se neztratil. Utekl.” odpověděl. 

“Myslíš ‘utekla’, ne?” zaváhala Tamisha. Ale na to hospodáříček zavrtěl hlavou. 

“Ne, ne, vím co říkám. Od toho jsem strážný skřítek celé rodiny. A Quinn utekl. A jestli ho opravdu půjdete hledat, nenuťte jej se vracet. Vždyť tady chudák byl nešťastný, nedovolili mu ani nosit kalhoty.” vysvětloval hospodáříček trpělivě. Fingal začal velice brzy přikyvovat v pochopení. 

“Tak teď jsem z toho zmatená… Myslela jsem, že Quinn je dívka. Ale je to tedy chlapec?” 

“Tak i tak, víte… Občas se to celé zašmodrchá a dívčí tělo má v sobě chlapeckou duši. Ale víte co byste mohli? Najděte ho, jen ať se přijde rozloučit. A pak ho vemte s sebou… Na dobrodružství.” zazubil se hospodáříček, rozradostněn vlastním nápadem. 

“To asi můžeme.” přikývla Tamisha, stále ještě trochu zmatená z toho, jak to vlastně s Quinn je. Ale možná bude nejlepší nejdřív toho člověka najít a pak se ho začít ptát. 

“Opravdu? To můžeme?” ozval se Fingal. 

“Jistě, proč bychom nemohli?” usmála se Tamisha. Hospodáříček zatleskal. 

“Tak, tak to udělejte! A mě se bude také lépe dýchat, když budu vědět, že je Quinn v pořádku a dobré společnosti.” 

“No a prozradíš nám alespoň, kterým směrem Quinn šla..? Tedy, šel? Kterým směrem šel? Abychom ho vůbec našli.” zeptala se tedy Tamisha, pevně rozhodnutá tu mladou osobu najít a uvítat ji do skupiny. 

“Ale jistě… Když půjdete na východ, hnedka za pastvinami tam začíná les. Není to lesem daleko, než natrefíte na skálu, tam, u skály podle mě teď Quinn bude a čeká, až se to trochu přežene, aby mohl v klidu vyrazit na cestu.” odpověděl hospodáříček. V tu chvíli se ozvaly domovní dveře. 

“Ochocho… Mnoho zdaru.” popřál ještě hospodáříček a rychle si nasadil červenou čapku na hlavu. Jako mrknutím oka v tu chvilinku zmizel a když se Delma objevila ve světnici, už po něm nebylo ani stopy. Fingal s Tamishou si vyměnili jediný krátký pohled. Nemůžou se teď sebrat a odejít, to by vypadalo hloupě. A tak se rozhodli tedy ještě alespoň zkusit s Delmou zapříst řeč a něco zjistit.