Hřebík z hradu - #Wordvember 2021, příběh sedmnáctý

Jabán, vy Žaláti!
Tak už to vypadalo, že vám dneska nic nezveřejním! Neřád internet si se mnou pěkně zahrával! Ale překonala jsem jak sebe, tak i jeho a povídka je na světě. Víte, že tahat sebou po kapsách hřebík z hradu je vlastně fajn? A vůbec jsem jeden volný, který nám vypadl ze vstupních dveří nešlohla a to je ten důvod, jak to vlastně vím. Nic takového! A teď už raději čtěte! 

Hřebík z hradu

Zatímco její společníci spali, Tamisha seděla u ohně a držela hlídku. Byla to neskutečná nuda. Ještě se jim nestalo, že by je snad v noci někdo přepadl, to rozhodně ne, ale neusínali na vavřínech. Usínali na svých brašnách uložených pod hlavou a neopomínali důležitosti hlídky. 

Tamisha nejprve přemýšlela nad tím, co všechno by se mohlo stát a jak by si poradila, ale tyhle scénáře už procházela vduchu tolikrát, že to ani zdaleka nebyla zábava a čas jí to neukracovalo. Místo toho vytáhla z kapsy svůj tajný talisman. Nechtěla moc přiznávat, že se jí stýská, ale bylo to tak. A nakonec teď jen bývala ráda, že si s sebou při odchodu z královského hradu vzala alespoň malý hřebík, na který si věšela korunku, když chodila spát. Pohrávala si s hřebíkem mezi prsty a vzpomínala na to, jak se bezstarostně proháněla chodbami hradu. Možná to byla trochu chyba. Měla se už dávno začít starat o to, co je za hradbami. Měla už dávno vědět o svém království. Ptát se otce víc. Vychoval ji s takovou láskou, jakou jen může otec své dceři dát. Ale od začátku oba dva věděli, že stejně přijde den, kdy bude muset Tamisha odejít za svou matkou a kdo ví, co s ní pak bude. To už královna Titánie nikomu neřekla. Tamisha si mohla jen představit ten zbytek růžového písku, který kroužil v horní části magických přesýpacích hodin, zatímco se jeho drtivá většina usazovala ve spodní polovině. Odpočítával jí čas do jejího odchodu ke dvoru královny víl. Do jejích sedmnáctých narozenin. 

Už vůbec nezbývalo dlouho. A Tamisha mohla být jen ráda, že jí její otec dovolil na ten poslední rok opustit hrad a vyrazit na dobrodružství křížem krážem královstvím. Ale pořád, když nastala chvíle jako tahle a ona zůstala sedět u ohně, sama se svými myšlenkami, oči upřené na hřebík z jejího dětského pokoje, napadalo ji, jestli svého otce ještě někdy uvidí. Jestli bude mít ještě někdy šanci jej obejmout a říct mu, jak ho má ráda. 

Ten hřebík si odnesla z praktických důvodů. Byl totiž železný. A sice ji takhle mezi prsty nepříjemně svědil a věděla, že ho bude muset za chvíli strčit zase do kapsy, ale aspoň jí ho nikdo ze skrytého lidu nesebere. A může si aspoň trochu připomínat své lidské kořeny. Pokud jí je dostatečně nebudou připomínat všichni ostatní u matčina dvora. A Tamisha si byla jistá, že určitě budou. Ale to, že je na to pyšná jí nikdo z nich nevezme. 

***

„Myslíš, že můžu být opravdu most mezi světy smrtelníků a skrytého národa?“ ptala se Tamisha Fingala, když ho čerstvě zbavila povinnosti uložené její matkou. 

„Můžeš, to je jisté, ale má to jednu důležitou podmínku, kterou jen těžko ovlivníš.“ odpověděl jí Fingal a když viděl, jak na něj dychtivě upírá oči, prozradil jí to důležité tajemství. 

„Oba ty světy… tě musí nechat být jejich mostem.“ 

***

Tamisha věděla, že lidé jsou tvrdohlaví. A bylo jí jasné, že skrytý lid na tom vůbec nebude jinak. Na to, kolik mezi sebou tyto dva světy měly rozdílů, uměly si v určitých ohledech být až nepěkně podobné. A tak teď Tamisha nedělala nic jiného, než že obcházela království s hadím princem a synem včelaře a snažila se napáchat tolik dobra, kolik jen zmohla. Ale nepřišlo jí, že udělala mnoho. Chtěla by udělat víc, tak víc! A pak být třeba základem, na kterém se něco postaví. Něco krásného, nového… Jako když základem nové galerie jsou obyčejné hřebíky. 

Konečně Tamisha ten svůj z hradu schovala zpátky do kapsy a vzhlédla od pohasínajícího ohně. Pomalu svítalo a ji a její společníky čekalo nové dobrodružství. Někde tam, buď už mezi stromy a nebo venku z lesa. A tak se zvedla a začala své přátele pomalu budit. 

Quinn jim nachystal snídani a Fingal nakonec zabalil všechny jejich věci. Když předával Tamishe její část nákladu, zamračil se. 

„Od čeho máš tu ruku?“ zeptal se přísně. Tamisha rychle ruku stáhla a natáhla druhou. 

„Od ni..Od ničeho..ho..“ vykoktala. Fingal se zamračil. 

„Nelži mi.“ pronesl důrazně. 

„Já ne...nene…“ Tamisha se pokusila vymluvit, ale bylo jasné, že nemá šanci. Dnes prostě neměla lhací den. 

„Tak? Od čeho to máš tak opuchlé?“ zeptal se ještě přísněji Fingal. To už k nim přistoupil i Quinn. Tamisha si povzdechla. 

„Od železa.“ zamumlala neochotně. 

„Od jakého železa?“ 

Tamisha tedy zalovila v kapse a vytáhla hřebík. 

„Od tohohle.“ odpověděla stroze. 

„A taháš tu věc s sebou proč?“ pozvedl Fingal obočí. 

„Abych ti ji dala za krk, až jednou usneš, samozřej..samozřejmě.“ odvětila Tamisha a vyplázla na něj jazyk. 

„Nelíbí se mi, že jsi se skoro nezakoktala.“ zabručel Fingal. 

„Očividně to ještě není nereálná možnost. Možná bys neměl tolik rýpat, Fingale.“ vložil se do toho konečně Quinn. 

„Možná… Přesto mě to zajímá.“ založil si Fingal ruce na hrudi. 

„Vždyť je to jenom hřebík.“ namítl Quinn na Tamishinu obranu. 

„Není to jenom hřebík!“ vyhrkla ale Tamisha hned, takže jakákoli obrana přišla vniveč. 

„Tak proč si s ním dobrovolně ubližuješ? Nebo to není dobrovolně? Pověz nám to, můžeme tě vzít za někým, kdo by s tím mohl pomoci.“ naléhal už pomalu Fingal. 

„Stačí, stačí!“ dupla si Tamisha. 

„Nesu si ho z hradu, kde jsem žila, abych měla alespoň nějakou vzpomínku. Je pro mě jako talisman.“ vysvětlila konečně. Fingal se praštil do čela. 

„A proč jsi to neřekla hned? Koukni na něj…“ pokýval hlavou Quinn. Tamisha pokrčila rameny. 

„Nebyla jsem si jistá, jestli byste se mi nesmáli.“ 

„Myslíš mě, dobráka od kosti a tady hadího prince, který si strká do kapes sušenky, aby je pak mohl donést svému milovanému?“ pozvedl obočí Quinn. 

„Jeden s vámi nikdy neví.“ pokrčila Tamisha rameny. Quinn se uchechtl a hodil jí okolo ramen paži. 

„Tak teď už víš, nemusíš si vůbec dělat starosti… Ale stejně bych se v nejbližším městě podíval po mastičkářce, která ti na ty prsty něco dá.“