Nerozlučný pár - #Wordvember 2021, příběh dvacátý sedmý

Jabán, vy Žaláti! 
Jaký je nejdůležitější canon pro celý tenhle vesmír, ve kterém se letošní (a vlastně i loňský) #Wordvember odehrává? Oberon má sotva 170 centimetrů, zatímco Titánie je vysoká 180 centimetrů a když se naštve, vyroste o dalších 5. Můžete si tedy představit, že to vždycky byl docela nerovný vztah... A jak to je a není a bylo a nebude? Nebo bude? No... raději si to přečtěte...

Nerozlučný pár

“Co tady proboha děláte?” 

První, kdo čtveřici přivítal na okraji dvora byl Puk. Nebyli první, koho potkali, to by byli ti dva strážní, se kterými se chvíli přeli, než jim otevřeli bránu z břečťanu. Jakmile rusalka, Fingal, Tamisha a Quinn vstoupili do chodby, větve břečťanu se za jejich zády začaly znovu proplétat a odkudsi přibíhal Puk a vítal je. Pokud se tato jeho věta dala považovat za vítání. 

“Také tě rádi vidíme.” poznamenala Tamisha. 

“Ne, že bych vás neviděl rád, jasnosti a společnosti, ale proč zrovna tady? A kdo je tohle?” Puk se podíval na rusalku.

“To vůbec není důležité.” odfrkla si rusalka. 

“Musíme předstoupit před Oberona, Puku.” vysvětlil Fingal důvod jejich návštěvy. 

“Všichni? No v tom případě je velice důležité, kdo tahleta je.” opáčil Puk. V tu chvíli mu rusalka dupla na nohu.

“AU! Au.. au… au…” 

“Nemusíme se snad tolik ukvapovat, ne?” Tamisha se raději mezi Puka a rusalku postavila. 

“Je to vážné, Puku, můžeš mi věřit, že já bych jen tak do jámy lvové nelezla.” prohlásila pak. Puk přestal naříkat nad svou nohou a zase zvážněl. 

“Dobře. Můžu vás tam vzít. Ale za nic neručím, to říkám hned, jasné? Jsem z obliga a distancuji se! Ano?” na důkaz toho, že myslí svá slova vážně zvedl ještě skřítek ruce nad hlavu. 

“Ano, jasné a teď nás veď.” vybídl ho Fingal. Puk nespokojeně semkl rty, ale konečně přikývl a vydal se chodbou směrem k trůnnímu sálu. Věděl moc dobře, že tam najdou krále elfů, kterého z neznámého důvodu čtveřice hledá. 

“Vaše veličenstvo… přivádím důležitou návštěvu.” přišel na palouk, kde mezi trávou byly vidět ostrůvky mramorové podlahy, po okraji sál lemovaly sloupy, které ale nedržely žádnou střechu, místo toho se nad nimi proplétaly koruny stromů, které ale nepatřily žádným kmenům. 

“A přitom nikoho nečekáme… Tak povídej, Puku… Co je tohle za překvapení?” Oberon seděl na trůnu, na hlavě měl svou korunu z větví, které se táhly do výšky a pomáhaly tak zakrýt, že Oberon není úplně vysoký. 

“Můj králi… Přivádím nejmladšího syna hadího krále, princeznu Tamishu a jejich… společníky.” Puk se při těch slovech uklonil a pak ustoupil z cesty čtveřici, kterou právě uvedl a vydal se na své místo u Oberonova trůnu. Jakmile král elfů zaslechl jméno princezny, okamžitě zpozorněl. 

“To je mi vskutku šokující návštěva. Divím se, že tě sem tvá matka pustila, maličká princezno.” 

“Moje matka zatím neví, že tady jsem.” odvětila Tamisha a slušně se uklonila. Po jejím příkladu následovali také Fingal, rusalka a Quinn. Ten se snažil tak trochu za Tamishou a Fingalem zmizet. Z tohoto dvora mu naskakovala ještě horší husí kůže, než ze dvora královny Titánie. 

“Oh, takže jste předvoj, brzy mám očekávat katastrofu?” zasmál se poněkud sarkasticky Oberon. 

“Zvláštní přezdívka pro někoho, s kým jste býval nerozlučný, vaše výsosti.” rýpla si rusalka. Puk obdivně hvízdl. 

“Samozřejmě královnu Titánii neoznačuji katastrofou…” zabručel Oberon, vyveden drzostí rusalky z míry. 

“To je jen dobře… Budeme potřebovat pomoc vás obou. Králi Oberone, přicházíme v důležité záležitosti.” konečně vystoupil o krok vpřed Fingal. Oči krále Oberona na něj padly a opět se králi elfů po tváři rozlil drzý, sarkastický úsměv. 

“Oh, povídej… Přišel jsi pro mé požehnání a Pukovu ruku?” 

Fingal si odkašlal. 

“Ne… Alespoň ne dnes.” odpověděl a na chvíli střelil pohledem po Pukovi. Ten na něj povzbudivě kývl. 

“Jistě si pamatujete mého bratra, sám jste s ním svedl bitvu… Tedy, ne jen sám… vy sám osobně a královna Titánie… Byli jste tehdy nerozluční a...”

“Ano, zatímco tebe odloudil Puk… nejsou to zrovna věci, kterými by se velký generál měl chlubit.” přikývl Oberon, že si vskutku vzpomíná. 

“Zdá se, že po mnoha stech letech se můj bratr vrátil, ačkoli oslaben a ne tak, jak si jej pamatujeme, ale podle svědectví je zpátky a připraven se mstít.” 

“Podle svědectví koho?” zamračil se Oberon. 

“Mého!” vyhrkla rusalka. 

“Přišli jsme sem, abychom si mohli být jistí, že pavouk mluvící o pomstě, o minulosti staré osm set let a o nevydařeném bratrovi… je opravdu on.” dodal Fingal. 

“Je pravda, že to jsou skutečně podezřelá vyjdádření na to, aby šlo o náhodného mluvícího pavouka.” podotkl Puk a vzhlédl k Oberonovi. Ten teď seděl na trůnu docela ztuhle a svíral opěrky tak, že se zdálo, že je brzy rozdrtí. 

“Je to on, můj králi?” dovolil si otázku Puk, ačkoli na ni už znal odpověď. 

“Jak je to jen MOŽNÉ?!” vykřikl Oberon a prudce se vyhoupl na nohy. I ptáci, které šlo do teď slyšet někde nedaleko, teď utichli. 

“Na to jsme se chtěli zeptat my.” odpověděla na Oberonův výkřik Tamisha. Oberon po ní střelil nenávistným pohledem. 

“Najděte ho, dokud je to ještě pavouk… A až ho najdete, pošlete po Pukovi zprávu. Teď běžte.” promluvil konečně král elfů chladným hlasem. 

“Ale… Jste si jistý, můj králi?” zamračil se Puk.

“Samozřejmě! Sám teď budu mít dost práce… Protože pokud korunního prince hadů najdeme a už nebude pavouk, můžou se řeky velice rychle znovu zalít krví… A tomu se dá zabránit jen s velkou mocí.” odpověděl Oberon. Mluvil vážně a bylo jasné, že nevyhrožuje naprázdno. 

“Běžte! Puk vás potká venku!” štěkl Oberon po čtveřici a ti se tedy s úklonou vyprovodili ze sálu. Král elfů si ztěžka sedl zpátky na svůj trůn. 

“Můj králi…?” Puk Oberona takhle už dlouho neviděl. Možná i tehdy to bylo jiné. 

“Víš, co je na tom nejhorší, Puku? Že za to můžu já… Přísahal jsem, že budu při Titánii stát, že budeme nerozlučný pár a tahle přísaha ho měla udržet bezmocného.” 

“Nechte mě hádat, vaše výsosti… Královně Titánii jste o té přísaze neřekl, že ne?” odtušil opatrně Puk. 

“Běž už… Musím se vydat na vlastní cestu.” odvětil Oberon a tahle je odpověď vypovídala naprosto o všem. Puk se tedy sebral, ale ještě naposled se zastavil na okraji sálu. 

“Mohu vědět, kam zamíříte? Abych vás mohl lépe najít.” 

“Půjdu… prosit o odpuštění.” odpověděl Oberon a schválně se vyhýbal skřítkovu pohledu. 

“Nuže… Tak velké sousto, jako spolknout celou vaši hrdost… To vás jistě nasytí na dlouho…” ušklíbl se Puk a sotva viděl, jak se po něm Oberon otáčí, rozběhl se chodbou ze sálu do bezpečí.