Pavouk s tajemstvím - #Wordvember 2021, příběh osmnáctý

Jabán, vy Žaláti! 
#Wordvember pokračuje tak, jak začal. Přes všechno to nesoustředění a prokrastinaci jednoznačné úspěchy! Hlavně tedy v tom, že vychází povídka každý den a každý den má přes 500 slov. Jak moc vás příběhy baví, to už musíte naznat sami. Tak naznávejte...

Pavouk s tajemstvím

“Takže, tohle by mohlo být na nějakou dobu poslední dobrodružství, kde pomáháme lidem. Můžeme prosím zase na chvíli nenavštívit ani jedno město?” Fingal si vytáhl bramborovou šlupku z vlasů a tvářil se velice uraženě. 

“Jistě, jen co se mrkneme do toho labyrintu pod hostincem a zjistíme, co se tam skrývá, že tam i starý hostinský odmítá chodit.” odpověděla zvesela Tamisha a přehodila si přes rameno svůj nový bronzový meč v krásné kožené pochvě. 

“A abych byl upřímný, ta žena volala dopředu, že bude vylévat nepořádek.” dodal Quinn a smetl další oškrabiny z Fingalova ramena. 

“Občas si až moc živě vzpomínám, proč jsem se vašim obydlím tak dlouho vyhýbal.” zabručel hadí princ. V tu chvíli se ozvalo další volání a zatímco Tamisha a Quinn rychle uskočili na stranu, Fingal se ani nestihl vzpamatovat a už na něm přistál obsah kýble. A všichni tři si byli neotřesitelně jistí, že ví, k čemu se ten kýbl používal. 

“Aaaaaaaaaaaaahh!” 

Z Fingala vylezl frustrovaný křik a vypadalo to, že prostě půjde zabušit na dveře onoho domu a pěkně od srdce jeho obyvatelům vytmaví, jak vzácné jeho oblečení je. 

“Co kdybychom tě vzali do lázní, hm?” navrhla Tamisha. 

“Do lázní? Vždyť tam poznají, co jsem zač, sotva mi sáhnou na hlavu.” namítl Fingal. 

“Půjdeme s tebou. Já se můžu tvářit jako tvůj sluha a můžeš si vynutit, že chceš, abych se o tebe staral jen já.” nabídl Quinn. 

“Je pravda, že tobě by pobyt mezi mýdly taky pomohl.” broukl Fingal a v tu chvíli po něm Quinn hodil oškrabiny, které z něj ještě před chvílí sundával. 

“Hej!!!” ohradil se proti tomuto útoku Fingal. 

“Rozhodně potřebujete také strávit nějaký čas spolu. Hezky posílit vaše přátelství. Já půjdu mezitím napřed do toho hostince a zjistím všechno, co můžu.” 

Tamisha už ani nečekala, než ti dva začnou něco namítat a vyrazila k hostinci, o kterém mluvila. Fingal s Quinnem se tak mohli akorát na sebe podívat, pokrčit rameny a vyrazit do městských lázní. 

***

Tamisha tušila, že měla na ty dva počkat, ale celé se to seběhlo tak nějak úplně samo. Nejdřív se jí v hostinci vysmáli, že je malá holka a tak vytáhla svou korunu a nasadila si ji na hlavu. V tu chvíli už se jí přestali smát, ale hostinský ji přesvědčoval, že by neměla riskovat svůj královský majestát, je to přece jen princezna. Tak tedy třískla bronzovým mečem o stůl a to byl její hlavní argument. Raději si odpustila vyprávění o tom, že už jí zkřížili cestu drak, čarodějnice a celá královská garda prašivců. A tak jí tedy hostinský konečně odemkl dveře do sklepa, půjčil jí olejovou lampu a nechal ji sejít dovnitř. Schody jí skřípaly pod nohama a kamkoli namířila světlo lampy, všude bylo plno pavučin. 

“Hostinský už tady nebyl pěkně dlouho. S takovou tady i to nejmladší víno, co tu má, bude moct prodávat jako archivní.” zamumlala si pro sebe Tamisha a velice ji překvapilo, když se odněkud ozval smích. 

“Kdo je tady?!” zeptala se pevným hlasem. Schody neslyšela a kdyby to byli její přátelé, už by na ni dávno zavolali, že jsou to oni, ať se neleká. Znovu se ozval smích, tenounký a tichý, přesto tak akorát, aby jej Tamisha slyšela. 

“A dost! Kde jsi?!” dupla si Tamisha a okolo ní se zvedl oblak prachu. 

“Tadyyy.” ozvalo se jí hned u ucha. Tamisha se prudce otočila a zvedla lampu. Čekala něco nebo někoho lidské velikosti, ale vzápětí pochopila, kdo to promluvil. 

“Co jsi zač..?” zamračila se. 

“Vdova… Černá vdova, těší mě.” ve výšce jejího obličeje se houpal pavouk. 

“A proč tě slyším mluvit?” zamračila se Tamisha podezřívavě. 

“Protože jsem kouzelná černá vdova.” odpověděl pavouk a promnul si přední nohy. 

“Kouzelná? Kouzelná jak?” ptala se dál Tamisha. 

“Prostě kouzelná! To je mi otázek na takovou mladou cácoru.” rozzlobil se pavouk. 

“S dovolením, tahle malá cácora je princezna, trochu úcty, osminožko.” ohradila se Tamisha. Pavouk se znovu rozesmál a dál se pohupoval na své pavučině. 

“Jistě, jistě, vaše majestátnosti. Já přece vím, mě tady v hostinci nic neunikne.” 

“Takže určitě víš, co tady straší v tomhle sklepě.” prohlásila Tamisha. 

“Já toho vím spoustu!” odpověděl pavouk

“Tak mě veď a řekni mi, čemu to vlastně čelím… no šup, hopla.” poklepala si princezna na rameno a nechala, aby jí tam pavouk skočil. 

“Čelíš mnoha věcem. Čelíš tomu, že jsi napůl lidské dítě a napůl jsi dítě skrytého lidu. Čelíš tomu, že to mnozí nikdy nepřijmou a budeš tak vystavena neustávajícímu odsuzování. Čelíš zákeřným plánům krále elfů, který se bude snažit ti zabránit v čemkoli, pro co se rozhodneš…”

“Stačí, stačí… myslela jsem, čemu čelíme tady v tom sklepě. Co nebo kdo je za tím, že sem ani starý hostinský nechce chodit?” 

“Oh… to budu já.” odpověděl s klidem pavouk. 

“Cože? Copak se všichni tak moc bojí pavouků? To se mi nezdá.” pokroutila hlavou Tamisha. 

“Jenom těch, kteří se smějí a šeptají jim do ucha a pak zmizí, aniž by byli viděni.” vysvětlil pavouk. Tamisha se zamračila. 

“Hostinský mluvil o tom, že si nejdřív všiml, že se mu ztrácejí zásoby a pak přišlo na záhadné zvuky… Ztracený sýr, chleba, víno a tak dále… to máš také na svědomí ty?” zeptala se pochybovačně princezna. 

“Dobře, to kradení už na svědomí nemám. Ale vím kdo ano.” 

“A prozradíš mi to?” Tamisha už byla trochu netrpělivá. Pavouk se rozchichotal. 

“Co z toho budu mít?” zeptal se vesele. Tamisha si povzdechla. Měla počkat na Fingala. Na dohody s mluvícími pavouky si ještě nevěřila. 

“Je něco, co bys strašně moc chtěl?” zeptala se po chvíli.

“No to nevím, co by taková obyčejná černá vdova mohla chtít?” uchichtával se pavouk. 

“Netuším, to je pro mě záhada.” odvětila Tamisha. 

“Hm, co se dá dělat, tak to já si to asi nechám pro sebe.” prohlásil pavouk. 

“Alespoň můžu hostinskému říct, že tady nic hrozného není a byl to jen jeden obyčejný pavouk.” Tamisha se otočila zpátky k východu. 

“To ti neuvěří!” vyhrkl pavouk. V tu chvíli odložila Tamisha lampu na vyšší schod, volnou rukou chytila pavouka a přidržela si jej na rameni, pak vytáhla hřebík, který tahala v kapse, propíchla s ním svou halenu, přeložila ho přes jednu z pavoučích nožek a zapíchla ho znovu pod látku. 

“Auuuu! To bolí!” zakňučel pavouk. 

“Jo, to mě taky. Ale teď tě mám a ať už před hostinským promluvíš, nebo ne, můžu zařídit, že se mu už do sklepa nevrátíš. Úkol splněn.” ušklíbla se Tamisha a vzala si lampu zpátky, znovu se rozešla po schodech. 

“To ale vůbec není fér!” vzpíral se pavouk. 

“Mohl ses podělit o tajemství. Ale místo toho ses rozhodl si se mnou hrát. Tohle si zasloužíš.” odvětila Tamisha. 

“Nezasloužím! Oh kdyby tě jen potkal…” pavouk umlkl, než řekl více.

“Kdyby mě jen potkal kdo? Oberon?” pozvedla obočí Tamisha, ačkoli to pavouk neměl šanci vidět. 

“Oh kdyby ses narodila o osmset let dříve, všechno by bylo jinak!” zlobil se pavouk dál a dokonce svými nohami zabušil do Tamishina ramene. 

“To je pravda. To by určitě bylo.” přikývla Tamisha. 

“Ani nevíš, o čem mluvím!” 

“Ne, ale to ty mě nepovíš, necháváš si svá tajemství a jen mě s nimi provokuješ… Ale máš smůlu, já se tě doprošovat nebudu, takže si říkej co chceš.” odvětila Tamisha. 

“A co ten zloděj, který to celé začal?” 

“O to se vůbec nemusíš bát. Ale jestli chceš, vezmu tě s sebou a uvidíš.”