Podzemní chodba - #Wordvember 2021, příběh devátý

Jabán, vy Žaláti! 
Dnešní #Wordvember je trochu slabší, ale někdo se tady rozhodl nebýt schopen udržet pozornost déle jak půl minuty a věřte mi, v takových podmínkách se píše neskutečně špatně. Přesto jsem ale dala povídku dohromady a teď je zde pro vás, zanechte mi tedy vaše dojmy, názory a třeba i jen náhodný shluk slov, který vás napadne. 

Podzemní chodba

“Quinn..eee? Quinneeee?” 

Tamisha obcházela skalní výběžek uprostřed lesa a vyvolávala jméno ztraceného. Fingal mezitím velice soustředěně prohlížel skálu. 

“Quinnee! Quinneeee!” 

Ozvalo se šustění listí a Fingal se tak akorát otočil, aby rozpřáhl ruce a zachytil princeznu, která se z vyvýšeniny spěšně řítila k němu. 

“Ach, kdy už mi ženy přestanou padat do náruče?” protočil oči  hadí princ a sotva se ujistil, že už princezna našla rovnováhu, zase ji pustil. 

“Děkuji za záchranu a když dovolíš, Fingale, ty sám sis mě do náruče chytil… Co by na to řekl Puk, hm?” ušklíbla se Tamisha.

“Řekl by, že mě kazíš. Stejně jako když jsem mu dal tu sušenku.” odpověděl Fingal a vrátil se ke zkoumání skály. 

“Stejně byl rád, že jsi mu ji daroval.” odvětila Tamisha s klidem. Fingal nemohl odporovat, opravdu byl Puk rád. Chvíli tedy bylo ticho...

“Aaaaaaaaaaaa!” 

“Co jančíte, vaše výsosti?” Fingal se otočil od skály “Tamisho? Tamishooooooo!” 

Nikde nikdo nebyl. A přitom by Fingal přísahal, že ještě před chvíli vedle něj její výsost stála. Jak je možné, že ji takhle lehce ztratil? Jen ať se to nedozví královna Titánie. Stáhla by jej z kůže. Lidské i hadí. 

“Tamisho?!” Fingal vykročil, že tedy bude princeznu hledat, ale nemusel ani chodit daleko. 

“Aaaaaaaaaaaa!” 

Sotva Fingal sjel dolů a dopadl přímo na zadek, zaznamenal, že tady pod zemí překvapivě není úplná tma. Ne, že by to jemu vadilo, mohl prohlédnout i tmou, jako kdyby bylo jen šero. Ale tady už šero bylo. 

“Tak ses také přidal, to moc ráda vidím.” ušklíbla se na něj Tamisha sedící o kousek vedle. Fingal se vyškrábal na nohy a potěšilo jej, že žádná z nich nebolí ve znamení nějakého úrazu. A pak mu došlo, u čeho to vlastně princezna sedí. Seděla u malého ohníčku z pár klacíků a vedle ní seděl ještě někdo. 

“Fingale, tohle je Quinn, Quinne, tohle je můj společník, Fingal… A já jsem princezna Tamisha.” 

Quinn působil drobné postavy. Měl vytahanou bílou halenu a přes ni přehozený žlutý pletený svetr. V odlescích z ohně mohl Fingal také rozpoznat krátké, kudrnaté blond vlasy. Fingal se zamračil. 

“To sis stříhal sám?” zabručel. Překvapený Quinn přikývl a pak se po obou zmateně podíval. 

“Jak víte.. Jak mi říkat?” zeptal se stále svým dívčím hlasem. 

“Oh, mluvili jsme s vaším rodinným hospodáříčkem. Proto jsme také věděli, kde tě hledat.” odpověděla Tamisha s klidem. Quinn po nich znovu nejistě přeletěl pohledem. 

“Jak jistě víš, Tamisha… tedy, princezna Tamisha je dcerou královny víl, Titánie, takže je člověkem jen napůl. A já jsem hadí princ, já už jako člověk opravdu jen vypadám. Proto před nás přistoupil, když jsme se na tebe chtěli vyptávat tvé rodiny.” vysvětlil raději Fingal. 

“Vypadáš jako člověk, ano... Ale chybí ti uši.” podotkl Quinn.

“Tobě zase něco přebývá.” zamračil se Fingal. Quinn si okamžitě překřížil ruce na hrudi a zatvářil se trochu bolestně. 

“Tak jako tak, s tímhle se musí něco udělat. Chápu, že jsi ty vlasy chtěl zkrátit, ale tohle je hrůza.” pokračoval Fingal dál. 

“Neměl jsem zrcadlo.” namítl Quinn. 

“To vidím. Ale já se o to postarám, to ještě napravíme.” 

“Ehm…” princezna Tamisha si důležitě odkašlala a konečně získala Fingalovu pozornost. 

“Co kdybychom se nejdříve soustředili na to, jak se odtud dostat?” navrhla Tamisha. 

“Oh, jistě, jistě… Na denním světle to budu moct zastřihnout mnohem lépe.” přikývl Fingal. Tamisha jen protočila očima a otočila se na Quinna. Ten na ni také strhl pohled.

“Je takový pořád?” zeptal se nejistě. 

“Ne, jen od chvíle, co jsem ho propustila ze svých služeb a začali jsme cestovat čistě jako přátelé. Teď je s ním dokonce i zábava.” odvětila s úsměvem Tamisha.

“A teď se soustřeďme. Potřebujeme odsud.” prohlásila pevně. 

“Je tady kousek dál nějaká chodba. Chystala… Chystal jsem se jí vydat, ale pak jsem vás zaslechl volat mé jméno… Nebyl jsem si jistý, jestli zavolat zpátky a pak už to šlo ráz na ráz…” vypověděl Quinn. 

“Výborně, tak to vezmeme chodbou… Je to zajímavé, že tady něco takového je, ale konečně můžeme něco pořádně prozkoumávat! Dobrodružství!” 

“Jistě, tak to můžeme brát.” přikývl trochu váhavě Quinn, překvapen princezniným nadšením. 

“Mimochodem, máme tě od vašeho hospodáříčka pozdravovat. A máme za úkol tě přivést, aby ses mohl rozloučit a pak tě vezmeme s sebou. Co ty na to?” promluvil zase Fingal. Quinn se na něj otočil. 

“Mě? S sebou? Proč?” divil se ihned. 

“Proč ne? Určitě ti nějaké to cestování prospěje, hm? Alespoň nebudeš muset být sám.” odpověděla místo Fingala Tamisha.

“Koukni, tohle je vlastně skvělá příležitost. Zkusíš si cestu s námi tou podzemní chodbou a pokud uznáš, že by ses z nás spíše zbláznil, můžeš se pak vydat svou cestou. A pokud budeš mít pocit, že nejsme tak strašní, zůstaneš s námi a užiješ si pořádné dobrodružství.” navrhl Fingal. 

“To asi nakonec nezní zle…” souhlasil váhavě Quinn. 

“Výborně! A počkej až zjistíš, že vlastně nejsme tak strašní!” zaradovala se Tamisha.