Proč ne? - #Wordvember 2021, příběh třetí

 Jabán, vy Žaláti,

nikomu to neříkejte, ale přestože vydávám povídku teď, v práci končím až v pět. Pšššt. #Wordvember je prostě důležitý a má většinu mé zbylé funkční mysli v hrsti.  
Dnes se nám konečně prolnou dvě linky, které jsme nastínili v předchozích příbězích a té jedné prolnuté linky se snad už budeme držet. Snad. Známe Iharo, není na ni spoleh. 
A teď už tedy bez zdržování...

Proč ne? 

Tamisha už nějakou chvíli šlapala vedle svého koně a jen jej líně držela za otěže. Jela na něm dostatečně dlouho a jak její milovaný oř, tak také její pozadí už volali po odpočinku. Přesto ale byla ráda, že má na výběr a druhý den ráno bude moct na koně zase naskočit. Netušila, jak její kmotři a kmotry dokázali dlouhá léta dobrodružit pěšky. Zavzpomínala se na to, jak jen pár dní zpátky seděla na lavičce v zámeckém parku, tehdy ještě v akurátních šatech, jak se pro princeznu sluší a zvědavě tahala moudra ze čtveřice, která ji jako nemluvně donesla ke dvoru. Byli úplně takoví, jak si je představovala ze všech těch příběhů. Jen tedy starší. Ale věk dožene jednou každého. Tedy kromě ní a možná Kiry, která jako jediná stále působila velice mladě. Jejímu muži, Tumášovi, už se samozřejmě začínaly po tváři rozbíhat první vrásky a nepodobně na tom byli i mnich Anis a rytířka Rasha. 

Z přemýšlení nad vzhledem kmotrů a kmoter Tamishu náhle vyrušilo poplašené frkání jejího koně. Ihned si spojila, že její oř reaguje na podezřelé šustění vycházející z křoví podél cesty. Brzy z něj vystoupil vysoký mladík s krásnými bílými vlasy a medovýma očima. Byl oblečen do vysokých bot a kalhot s košilí v barvách lesa. Mohl by se velice rychle v podrostu ztratit, kdyby neměl přes ramena čistě bílý plášť spojený zlatým řetězem. Byl neobyčejně krásný, ale Tamishe na něm přesto něco nesedělo. 

“Tak vás konečně potkávám, vaše výsosti.” uklonil se mladík. Tamisha si jej kriticky prohlédla. Jak mohl vědět, že je princezna? Měla na sobě jednoduchý lovecký oblek, nic královského. 

“Prosím?” ozvala se tedy docela zmateně. I mladík, který se již narovnal, na ni trochu zmateně pohlédl. 

“Jste princezna Tamisha.. je to tak, že?” ujistil se. 

“Ano.. Ale nejsem si jistá, jak jste to mohl poznat.” odpověděla mu Tamisha a už už se připravovala, že skočí po zbrani, která visela u sedla. 

“Oh, konečně… Ani nevíte kolik jiných dobře oblečených dam jsem již nepříjemně překvapil.” oddechl si bělovlasý mladík.

“Kolik?” zeptala se ihned Tamisha. 

“Dvě.” 

“Ah tak… A proč vlastně procházíte křovím u cesty a čekáte na mě?” ptala se Tamisha ihned dál. 

“No, na jednu stranu, proč ne?” zazubil se mladík. Podezřívavý pohled princezny ho ale od drzé taktiky, kterou odkoukal od Puka rychle odradil. 

“Dostal jsem za úkol se k vám při vaší cestě připojit a být vám ochráncem, pokud by se král Oberon pokusil vám nějak uškodit.” vysvětlil rychle. 

“A proč by Oberon… Vlastně proč ne, že…” tuto svou otázku si princezna velice rychle zodpověděla sama a bělovlasý mladík tomu jen souhlasně přikývl.

“A když už jsme u toho… Nakonec vlastně proč ne… Otec bude rád, až se z příštího dopisu dozví, že necestuji sama.” souhlasila nakonec princezna. 

“To rád slyším.” přikývl mladík. Tamisha se konečně široce usmála. Je to tak, jak jí kmotři a kmotry vyprávěli. Po cestě potká přátele a to ani nemusí vědět jak. 

“Těší mne tedy, já jsem Tamisha.” natáhla přátelsky ruku, kterou nedržela otěže. 

“Eh... Fingal, říkejte mi Fingal.” bělovlasý mladík po krátkém zaváhání ruku přijal a s princeznou si potřásl. 

“Můžeme tedy vyrazit, kde je tvůj kůň?” rozhlédla se nedočkavě Tamisha. 

“Já necestuji koňmo.” odpověděl Fingal a nervózně se přitom ohlédl po oři princezny, který nepřestal od jeho příchodu tisknout uši k hlavě. 

“Oh.. Proč ne?” podivila se ihned Tamisha. Takto dobře oděný muž a cestuje pěšky. Fingal se na ni váhavě podíval, ale uznal za vhodné, že na přetvářku není čas. Hlavně proto, že stejně neuměl lhát a tak by to dřív nebo později všechno vyšlo najevo. 

“Ono… My hadi a koně si moc dobře nerozumíme.” pokusil se to celé podat trochu taktně. Princezna Tamisha na něj trochu překvapeně vyvalila oči, ale v tu chvíli jí došlo, co jí na Fingalovi nesedí. Byl příliš pobledlý, jeho kůže, téměř alabastrová okolo očí připomínala šupiny a stejně tak na prstech rukou. Neměl obočí a jeho medové oči měly úzké svislé zorničky. 

“Ty jsi…?” schválně větu nedokončila, aby to mohl Fingal udělat za ni. 

“Nejmladší syn hadího krále… Hadí princ Fingal.” 

“Rozumím… rozumím…” pokývala hlavou Tamisha. Pak pokrčila rameny, přehodila si otěže do druhé ruky a postavila se mezi koně a Fingala.

“Tak jdeme… Nějak to ještě vymyslíme.” prohlásila a zvesela zase vyrazila vpřed. Nemohla se dočkat, koho dalšího potká.