Staří přátelé - #Wordvember 2021, příběh sedmý

Jabán, vy Žaláti!
Už jste někdy slyšeli že se v neděli nedělá? Cha! Iharo na vás dneska tak nebude mít čas, že tu povídku napsala už včera a teď vám ji jen fofrem během volné chvilky v práci předhodí... Tedy předloží... 
A vůbec... Mám vás ráda, myslím to vážně...
A tady to je...

Staří přátelé

Fingal by mohl zapomenout na celý svět, stačilo být v Pukově objetí. A bylo mu v tuhle chvíli na tisíckrát jedno, že to Puk necítí stejně. Nechával se od něj objímat a nebránil se, když mu ubohý hadí princ zabořil tvář do ramene. Ubohý zamilovaný hadí princ… 

“Já… si půjdu sednout dovnitř… Najdete mě tam, Fingale!” houkla Tamisha a zmizela pak uvnitř hostince. Na to se hadí princ konečně odtáhl a zahleděl se na skřítka před sebou. Puk byl ve své polidštěné podobě, střapaté hnědé vlasy mu trčely do všech stran, čouhaly z nich větvičky a listí a Fingal natáhl ruku, aby se mu na ni z Pukova účesu mohl spustit zapomenutý pavouk. Hadí princ se sklonil k zemi a nechal pavouka, aby si utíkal po svých. Když se zase narovnal a zahleděl do Pukových očí, chtěl mu říct, jak moc je rád, že ho vidí, jak se mu stýskalo, jak se bál, že se celý rok neuvidí a jaký má za to na Titánii vztek. Ale nakonec se všechny tyhle myšlenky svezly k jediné otázce.

“Co ty tady děláš?” vypadlo z hadího prince. Puk se zase zazubil. V očích mu planuly jiskřičky šibalství. 

“Co bys řekl? Samozřejmě, že sotva jsem se doslechl, co s tebou je, rozhodl jsem se obcházet všechna ta místa, kde si na vás Oberon něco připravil a na jednom z nich jsem tě prostě překvapit musel… Překvapený jsi, viď?” 

“Jsem… A jsem rád.” přikývl hadí princ. 

“Ty jsi totiž vždycky rád.” cvrkl Puk Fingala do nosu a dál se široce usmíval. 

“Co se posadit, hm? Princezna tě ještě chvilku oželí.” navrhl vzápětí. 

“Jistě… ale kam?” rozhlédl se nejistě hadí princ. 

“Na střechu.” odvětil Puk, jako kdyby to byla ta největší samozřejmost. 

“Na střechu?” pozvedl obočí Fingal. Puk jeho váhání využil, nepřipraveného prince vzal do náruče a vyrazil. Fingalovi nezbývalo, než se chytit Puka okolo krku a držet se, aby nespadl, zatímco skřítek vyskakoval na bedny a z beden na vůz a z vozu na studnu a ze studny už pomalu na střechu. Na ní pak Puk Fingala posadil a sám si sedl vedle něj. 

“Takže… sis mě našel, hm?” odtušil trochu nervózně Fingal.

“Našel… Tedy, našel jsem si nějakého Fingala, slyšel jsem správně?” mrkl na něj Puk. Fingal zrudl a sklopil tvář. 

“Jo… Nějak jsem se představit musel…” zamumlal.

“Mě se to líbí. Budu ti říkat Fine.” prohlásil Puk. Fingal ale tvář nezvedal. 

“Opravdu se ti to líbí, nebo do mě jen rýpeš?” zeptal se trochu uraženě. 

“Opravdu se mi to líbí… Fine…” řekl Puk. Tón jeho hlasu byl jemný, ne jako předtím a když Fingal vzhlédl, zjistil, že se na něj skřítek dívá laskavým a vřelým pohledem. Kolik let to ještě vydrží, než mu pukne srdce doopravdy? A najednou to všechno bolelo o trochu víc. Fingal se zahleděl před sebe a trochu nešťastně si povzdechl. 

“Copak..? Oh, to je pravda… Tehdy jsme také seděli na střeše.” pokýval hlavou Puk. Fingal přikývl. 

“Jo… Tehdy, když jsem ti řekl, jak tě mám rád.” 

“Řekl jsi to tehdy velice poeticky. Vždycky jsi poeta. I to tvé nové jméno, Bílý cizinec… Poetické. To se mi na tobě líbí.” pokyvoval Puk hlavou dál. Fingal se trochu uchechtl. Nemohl si vůbec pomoct. Topil se v tom všem, co se odehrávalo uvnitř něj a okolo také. A tak to bylo vždycky, když byl s Pukem. Položil si hlavu na skřítkovo rameno a vnímal jeho přítomnost. 

“Mám tě rád, Puku.” zamumlal tiše hadí princ. 

“Já vím, Fine, já vím.” koukl na něj Puk a pak ho líbl do vlasů. Fingal k němu vzhlédl a na chvíli chytil Puka do svých žlutých hadích očí. Nebylo to dlouho, protože to už si Puk drze kradl Fingalovy rty. 

“Kdyby nás tak někdo viděl.” zakřenil se Fingal, když s polibky skončili. 

“Dobře jim tak, můžou jen závidět.” uchechtl se Puk “nikdo jiný nemá takového prince, jen já…” 

Fingal se usmál a už se nadechoval, že by to Pukovi oplatil. Jenže pak pusu zase zavřel a trochu se odtáhl. 

“Rád bys řekl to samé, hm?” odtušil Puk.

“Na tom nesejde. Víš, že jsem rád i za to, co mám teď… Za to, že jsme alespoň takovíhle přátelé. A už tak dlouho a ještě jsem se ti neomrzel. Za to jsem tak rád. Bylo by ode mě hloupé se zlobit jen proto, že prostě nechceš nic víc.” odpověděl Fingal a zahleděl se před sebe. Tak to bylo. Měl být sakra vděčný, ne si pořád zoufat. Jenže pak mu Puk připomněl, že se okolo skřítka točí celý princův život a Fingal si tak akorát připadal hloupě, protože o Pukovi nemohl ani ve zlomku říct to samé. 

“Víš, já nikdy neřekl, že nechci.” podotkl Puk. Hadí princ se po něm podíval. Ale odpověď na jeho jazyk přišla velice rychle. 

“Ale nikdy jsi ani neřekl, že bys chtěl.” 

“To je pravda, to jsem neřekl.” přikývl Puk. 

“No a… to je nakonec asi v pořádku. Nemůžu to po tobě vyžadovat. Nedlužíš mi to.” 

“Takže se ke mě zase přitulíš zpátky?” 

Fingald neodpovídal. Prostě se zase zpátky přitulil. Cítil, jak ho Puk objímá okolo ramen a tak přivřel oči a prostě si snažil vychutnat tu chvíli, kterou teď pro sebe měli. 

“Co vlastně řekneš králi, až bude chtít vědět, proč jsi neuspěl?” zeptal se po dlouhé době ticha. 

“Pravdu, jak jinak? Lhát mu nemůžu.” zasmál se Puk. 

“A jak přesně bude ta pravda znít?” nenechal se odbýt Fingal. 

“Asi nějak jako… Byl jsem poražen odvážným hadím princem, který se mi beze strachu postavil.” odpověděl Puk. 

“Ještě abych se tě bál, když jsem do tebe po uši zamilovaný.” rozesmál se Fingal. 

“To bych se měl spíš bát já tebe. Slyšel jsem, že zamilovaní svedou neskutečné věci.” přisadil si trochu Puk. 

“A o mě..? O mě by ses bál?” zeptal se Fingal stále ještě veselým tónem. Puk se ale dosmál.

“O tebe se bojím od chvíle, co tě Titánie postavila na šachovnici proti králi Oberonovi.” odpověděl tak vážně, až to Fingala zamrazilo. 

***

“Tak co, staří přátelé, jak jste si popovídali?” ušklíbla se Tamisha na Fingala a na Puka, když za ní oba vešli do hostince. 

“O povídání bych až na ten začátek nemluvil.” usmál se široce Puk. Fingal vedle něj zrudl jak rajče. 

“No, v tom případě si o vašem shledání povídat nebudeme vůbec. To nejsou věci pro mé uši.” prohlásila ihned Tamisha.

“Jen klid, vaše výsosti. Jenom jsem toho svého prince líbal, dokud jsem si nebyl jistý, že se nepromění v žábu. Nic víc jsem nevyváděl… Tentokrát.” zvedl Puk ruce vedle hlavy a s tím si i sedl. 

“Je důvod, proč s ním nechodím do společnosti.” zamumlal omluvně Fingal. 

“Nech mě hádat, on sám je ten důvod?” ušklíbla se Tamisha, ale odpověď nepotřebovala a Fingal to poznal. 

“Takže… Co pro mě Oberon chystá dál?” zaměřila se princezna na Puka. 

“A co za to, když vám to řeknu?” pozvedl Puk obočí. 

“Sprostím Fingala jeho služby, kterou mu moje matka uložila.” 

Jak hadí princ, tak skřítek zůstali na princeznu šokovaně zírat. Ani netušili, že hraje s takovými kartami. 

“Myslel jsem si, že na mě nic nemáte, vaše výsosti… Ale teď mě docela mrzí, že neznám více králových plánů.” zabručel Puk, na jednu stranu nepříjemně překvapený, na druhou stranu ale vzhlížející k princezně Tamishe o něco více. 

“Tak dobře, nebude to tedy hned… Ale pokud se snad rozhodneš, že máš důležité informace a jsi ochotný riskovat jejich prozrazení, nemyslím si, že budeš mít problém nás najít.” usmála se Tamisha. Puk přikývl. Pak stále ještě dost zaražený vstal, rozloučil se s oběma a odešel. 

“Tak a teď vážně…” otočila se Tamisha na Fingala “Doopravdy tě chci zprostit téhle služby. Řekni mi jak a já to udělám.” 

“Ale… Tamisho, to přece nejde!” vyhrkl Fingal. 

“Jde. Vyrazila jsem na cestu proto, abych potkala přátele. A pokud se mnou budeš chtít cestovat, budu ráda, ale nechci aby to bylo proto, že ti to přikázala moje matka. Já nechci, abychom na sebe po několika letech narazili a ty bys byl plný zášti a já výčitek. Chci abychom byli přátelé. Noví i staří a hlavně dobří. A opravdoví.  Takže mi prosím prozraď, co mám říct, abys byl volný a mohl se rozhodnout podle sebe.” 

Princezna byla pevně rozhodnutá. Její oči odrážely takovou odhodlanost, že Fingal nenacházel nejmenší sílu odporovat. A tak to Tamishe vysvětlil, jak nejlépe mohl. A nechal se propustit z jejích služeb. Teď už to zůstalo jenom na něm. Byl volný a mohl by se okamžitě rozběhnout za Pukem, kdyby chtěl. A on opravdu, opravdu chtěl.