Sušenky - #Wordvember 2021, příběh pátý

Jabán, vy Žaláti!
Iharo má den volna a tak vás povídkou pro pátý #Slovopád zahřeje už teď. Doporučuji k ní kakao nebo čaj a samozřejmě sušenky. A pro citlivky také kapesníky. 
Jak se nám vůbec takové téma na seznamu ocitlo? To si Iharo představovala, že když to má do práce sakramentský výšlap, tak zhubne, ale jelikož je v zázemí stůl neustále prostře něčím dobrým, tak spíš přibere. A pak se témata píšou v práci a Iharo se inspiruje i tím, co okolo sebe vidí. 
Takže teď už tedy... 

Sušenky

Fingal už moc po cestě lesem nemluvil. K reakci ho donutilo až náhodné prohlášení princezny Tamishi. 

“No nic, najdeme první hostinec a budeme doufat, že tam mají sušenky.” ozvala se náhle princezna po tom, co se už nějakou chvíli snažila se svým společníkem zapříst konverzaci. 

“Sušenky?” zopakoval Fingal tázavým tónem. 

“Jistě, sušenky. Tváříš se, jako kdyby jsi nikdy v životě neměl sušenky.” odpověděla Tamisha. 

“Jen jsem o nich slyšel.” přiznal Fingal. 

“Na dvoře královny Titánie nejedí sušenky?” pozvedla Tamisha obočí. Na to Fingal rozpačitě pokrčil rameny. 

“Abych pravdu řekl… Trávím víc času u krále Oberona…” 

“No, to nevadí, ten by je měl zavést taky!” prohlásila rázně Tamisha. S tím se Fingal nehádal. Zdálo se, že sušenky byly nějaké lidské jídlo, které v sobě ukrývalo téměř magické síly. O to zvláštní mu připadalo, že by je snad měli mít jen tak v ledajakém hostinci. A když už byl Fingal u myšlenky na hostinec, trochu to s ním trhlo. 

“Opravdu… Je dobrý nápad do hostince jít? Zrovna my dva…” zapochyboval nahlas. 

“Jistě, jaký by byl problém?” usmála se Tamisha. 

“Možná to jak vypadáme? Jsem had v dost nedokonalé podobě… Vždyť nemám ani uši.” vysvětlil ihned Fingal, zatímco si odhrnul dlouhé vlasy a ukázal jen na sluchový otvor v hlavě. Ale ano, nikde žádné ucho. 

“Toho jsem si nikdy nevšimla. Prostě s těmi vlasy moc nehýbej.” poradili mu princezna. Ale tušila, že to ještě není všechno. 

“Jestě jsem neskončil,” potvrdil Fingal její předpoklady “vy zase narozdíl ode mě máte uši zašpičatělé a taky máte každé oko jiné barvy. Kdyby to ale byly barvy běžné. Zatímco jedno je zelené, druhé je fialové. A máte tmavě modré vlasy, vaše výsosti. Jsou sice nádherné po vaší matce, ale přiznejme si to, není to zrovna lidský odstín.” 

“Víš co je vtipné? Lidé je vidí jako černé. Takže moje vlasy problém nejsou. A oči taky nebudou, jakmile zjistí, kdo jsem.” Tamisha během odpovídání natáhla ruku do jedné z brašen, které nesl její kůň a odtamtud vytáhla zlatý diadém s královským rubínem vsazeným doprostřed.

“Ah, máte svoji korunku… No, to se asi může hodit.” zamumlal už klidněji Fingal. Tamisha kývla a zase diadém vrátila zpátky do bezpečí brašny. 

***

“Mnohokrát děkujeme. A můžu se zeptat, mohli byste nám upéct sušenky?” 

Tamisha se na hostinského zářivě usmívala, zatímco v rukách už držela pohárek moštu. Hostinský byl samá úklona a “služebníček, služebníček”, takže i když ho tato prosba zarazila, ani neváhal nad tím, jestli ji přijmout. Zatímco se při úklonách vyhýbal dalším stolům a židlím, mířil si to pozpátku do kuchyně a tam už bylo jasné, jaké rozdává pokyny. 

“Ještě že máme tu korunku, hm?” dovolil si úšklebek Fingal a pak pozvedl svůj pohárek moštu a zvědavě k němu přičichl. 

“Myslela jsem, že zrovna hadí princové jsou s lidským světem spřátelení. Slyšela jsem tolik příběhů…” okomentovala to Tamisha. Fingal k ní vzhlédl.

“Mám hodně bratrů. Většina z nich se lidí neštítí a velice rádi si vyhlížejí lidské dívky nebo mladíky.” odpověděl s pokrčením ramen. 

“Chápu, ty máš raději Skrytý lid…” pokývala Tamisha hlavou a dál sledovala Fingala, jak si prohlíží pohárek s obsahem. 

“Vystrčíš jazyk a nabereš s ním mošt, nebo se napiješ normálně?” zeptala se pak. Fingal k ní zvedl trochu ukřivděný pohled. 

“Pardon, pardon… Nechtěla jsem tě urazit. Na zdraví!” Tamisha natáhla ruku se svým pohárkem, ťukla do Fingalova a pak se napila. Fingal tedy pokývl svým pohárkem a také se napil. Nakonec to nebylo tak špatné. 

Zdálo se, že princezna je plná otázek, ale na něco čeká. Co to bylo, to mělo Fingalovi dojít hned, ale dovtípil se až ve chvíli, kdy před nimi přistála miska malých voňavých koleček. 

“Sušenky jsou tady.” usmála se princezna a pak vřele poděkovala hostinskému, který se svým opakováním “služebníček” zase odcouval na své místo. Fingal opatrně vzal jednu ze sušenek a chvíli ji ohlížel. Vypadala tak obyčejně. Jen ohřáté těsto, zabarvené dozlatova. 

“Zkus ji.” vybídla ho Tamisha. S moštem ho nijak nezklamala a tak se Fingal zakousl i do sušenky. Vzápětí vykulil oči. Tělem se mu rozlilo teplo a svaly, které nevědomky do teď napínal, se uvolnily. Najednou ho v žaludku něco laskavě pohladilo a měl pocit, že už se nikdy nebude mračit. 

“Jsou očarované?” zeptal se. Tamisha zavrtěla hlavou a sama si také dopřála sušenku. 

“Ne, jsou jen tak dobré. A teď, když už je tu máme… Můžeme si hezky popovídat.” prohlásila. A bylo to tady. Mladá princezna byla připravená vyzvídat. 

“Jen do toho, tedy, ptejte se, vaše výsosti.” vyzval Tamishu Fingal a raději si do pusy nacpal další sušenku. A to vcelku. 

“Proč se ta dryjáda rozesmála, když jsem řekla tvoje jméno?” uděřila Tamisha ihned, bez nějakého obcházení horké kaše. To se na jednu stranu Fingalovi zalíbilo… Na druhou stranu to odhalilo díry v princezniných znalostech.

“Protože to není mé jméno, vaše výsosti. Neřekl jsem, že se tak jmenuji, ale že mi tak můžete říkat. Dubí vám také řekla, ať jí tak říkáte, neřekla, že je Dubí.” vysvětlil Fingal. 

“Ty jsi mi dal svoji přezdívku? A Dubí také?” pozvedla Tamisha obočí. 

“Nevím, jak je to s tou dryjádou, ale já své pravé jméno jen tak někomu nedávám. Jména mají velkou moc, příliš velkou na to, abych se tím pravým představoval na každém kroku.” 

“Puk ho ale zná, že?” rýpla si Tamisha. Fingalem to cuklo. Uhnul pohledem a dělal, že důležitě žvýká další sušenku. 

“Odpověz mi! Puk tvoje jméno zná, že ano?” Tamisha bouchla pěstí do stolu. 

“Do toho vám nic není, vaše výsosti. Ale ano. Puk moje pravé jméno zná.” ve Fingalově hlase se ozvalo nepřátelské zasyčení. Tamisha zvážněla. 

“Co je mezi tebou a Pukem? Dubí tě nazvala jeho špehem. Ale ty jsi řekl, že tě posílá Titánie. Vysvětli mi to.” 

Velice rychle si Tamisha uvědomila, že tahle její slova už zní jako rozkaz. 

“Prosím…” dodala už přátelštěji. Fingal sklopil pohled na misku sušenek, které rychle utíkaly a princezna zatím měla sotva jednu. Vzal si ještě další, ale místo jezení ji začal převalovat v ruce. 

“Je to složité, vaše výsosti. Nerad o tom mluvím.” připustil nakonec, bez nepřátelského syčení. 

“Prosím, Fingale… Nebudu z tebe tahat tvé pravé jméno, ale o tomhle bych ráda slyšela. Nebudu tě za to soudit, slibuji.” na důkaz toho, že to myslí vážně, Tamisha natáhla ruku před sebe. Fingal se na ruku podíval a pak zvedl pohled k princezně. Chtěl ji mít rád, byla to velice otevřená, veselá a přátelská osoba. A možná by jim tohle mohlo pomoct. Natáhl tedy svou ruku a s princeznou si potřásl. Když ruku stáhl, zase se zahleděl na sušenku a zhluboka se nadechl. 

“Mám Puka rád. Až moc, jak by řekla spousta skrytého lidu. Ale je to tak, mám ho hluboce rád. Můj otec z toho není nadšený, protože se snaží udržovat rovnoměrné vztahy s oběma dvory a já mu trochu vychyluji jazýček vah… A očividně z toho není nadšená ani královna Titánie, protože tak může zpochybňovat otcovu neutralitu. I když ten starý prašivec je doopravdy neutrální. Jedná hlavně sám za sebe a své království… Ale občas prostě musí něco udělat pro to, aby měl od dvorů klid. Tentokrát dostal rozkazem od vaší matky, aby vyslal mě na vás dohlédnout. A to hlavně proto, že král Oberon určitě pověří Puka, aby vykonal nějaký zákeřný plán, který vám zmaří klidné dobrodružení.” 

“Moje matka záměrně koná tak, aby postavila tebe proti Pukovi? To je hrozné… Věř mi, že s tím rozhodně nesouhlasím a až k ní dorazím, tak jí to celé pěkně vyčtu.” vyhrkla Tamisha. Fingal se musel usmát. Byla to tak upřímná slova a navíc se princezna ani jednou nezakoktala, musela to myslet upřímně. 

“Děkuji, vaše výsosti.” zamumlal. 

“Říkej mi jménem, Fingale.” vybídla ho Tamisha. 

“Tak dobře… děkuji, Tamisho.” usmál se Fingal a tentokrát se u toho na svou společnici díval. Sušenku, kterou do té doby držel v rukou si strčil do kapsy. 

“Pro Puka?” odtušila Tamisha. Fingal kývl. 

“Určitě už jich ochutnal spoustu, ale…” hadí princ zaváhal. 

“Tahle je od tebe, bude ze všech nejsladší.” doplnila ho Tamisha a pak si vzala jednu ze zbývajících sušenek v misce. Byly opravdu moc dobré.