Tanec v kruhu - #Wordvember 2021, příběh dvacátý druhý

Jabán, vy Žaláti! 
Iharo je dneska dramatická! Jak také jinak kráčet závěrečnou třetinou #Wordvember výzvy? Máme tady téměř trojnásobný počet slov než je požadované minimum, já se vám klaním a uvidíme se  zítra. 

Tanec v kruhu

K trojici dobrodruhů už nějakou chvíli doléhal smích, zpěv a podivná hudba. Jelikož byli uprostřed lesa, bylo zcela jasné, že se jedná o noční rej. Zatímco Quinn se ho jako slušný člověk docela obával, Tamisha trvala na tom, že by se ráda alespoň podívala. A tak je Fingal donutil obrátit si oblečení naruby a přezout boty. 

“Snad to bude stačit. Nechce se mi stát proti celému reji.” upozornil je Fingal vážně ještě před tím, než vyrazili dál. Oba dva vážně přikývli, že tomu rozumí. 

“Máš něco železného, Quinne?” zeptal se Fingal, zatímco se přibližovali. 

“Mám ten meč, který jste mi vybrali a odmítáte se ho dotknout.” odpověděl Quinn. 

“To je pravda. Snad to bude stačit. Hlavně tam nic nepij a nedávej se do tance. Nemusel bys to přežít.” pokračoval Quinn. 

“Jsem rád, že si o mě děláš starost.” usmál se Quinn a trochu do Fingala dloubl loktem. Fingal se uchechtl. 

“No to víš, že jo. Nějak jsi ke mě přirostl… jako plíseň?” ušklíbl se Fingal. Quinn se rozesmál. Tamisha se usmála. Byla ráda, že si ti dva vlastně takhle rozumí. 

“Nezdržujte! Já se k tanci určitě přidat můžu.” vyhrkla a přidala ještě víc do kroku. Fingal se na chvilku trochu zamračil, ale copak mohl s princeznou něco dělat? Byla pěkně tvrdohlavá, úplně jako její matka. Jenže to nahlas říct nemohl, to by totiž taky byla ta poslední věc, co by kdy řekl. 

Jak on, tak také Quinn přidali do kroku a Tamishe v patách došli až na okraj palouku. A na něm byl opravdový rej. Kromě měsíčního světla osvětlovaly řádění také desítky bludiček, malinkých žlutých plamínků, které poskakovaly sem a tam. 

“Je to překrásné.” okomentoval výjev před nimi Quinn, ale ani na chvíli neodložil svou ostražitost. 

Ještě chvíli tiše sledovali hemžení. V kruhu tančily huldry, dryády, vodopanenky a mezi nimi poskakovali lesovici a divomuži. 

“Vždycky mi připadalo vtipné, jak ti, ze skrytého lidu, kteří mají spíše ženské rysy jsou krásnější a svůdnější a ti s mužskými rysy jsou… prostě oškliví.” podotkl Quinn. Fingal si vedle něj odkašlal. 

“Chceš tím snad něco říct, Quinne?” podíval se na něj. Quinn se zazubil. 

“Jen to, že máš docela pěkné ženské rysy.” rýpl si. Tamisha vyprskla smíchy. Fingal se tedy s trochu naštvaným výrazem otočil na ni. 

“Ššššt!” upozornil ji, zatímco princezna velice nemajestátně ve svém záchvatu smíchu zachrochtala. 

“Promiň, promiň…” omlouvala se rychle. To už si jich ale společnost všimla. Od tanečníků se oddělila vodopanenka, zelené vlasy jí spadaly až ke kolenům a proplétaly se skrze ně řasy. 

„Koukám, že máme vzácnou návštěvu.“ pronesla zvonivým hlasem. Fingal se trochu obranářsky postavil Quinnovi do výhledu a ten věděl, že je to především pro jeho dobro. 

„Až tak vzácnou ne! Vůbec se prosím nenechte rušit.“ usmála se přátelsky Tamisha. Vodopanenka se na ni podívala, na chvíli naklonila hlavu na stranu, jako kdyby nad něčím přemýšlela a pak k princezně natáhla ruku. 

„Pojď se k nám přidat. Naučíme tě tančit jako na dvoře královny Titánie.“ 

„O tom docela pochybuji.“ zabručel Fingal. Vodopanenka se po něm podívala. 

„Není se čeho bát, ne? Je to také naše princezna, není jenom lidská, ne?“ 

„No…“ Fingal zaváhal a pak se podíval po Tamishe. Ta mu pohled opětovala. 

„Já se nebojím. Já se ani bát nesmím.“ prohlásila a pak přijala ruku vodopanenky a nechala se vést ke kruhu tanečnic a tanečníků. Fingal si jen povzdechl,  ale sotva se otočil, viděl, že i Quinna už si někdo vyhlédl. Jeden z lesoviků, kteří netančili, zrovinka tahal včelařova syna za nohavici. 

„Připije si s námi lidská mládež?“ zeptal se a pozvedl flašku něčeho, co nevonělo nijak vábně. Quinn před tím trochu ucouvl. 

„Já raději ne… Když dovolíte…“ pokusil se odmítnout slušně. Fingal si povzdechl. 

„A když nedovolíme?“ vykřikl trochu popuzeně lesovik. Quinn se váhavě podíval po Fingalovi a pak  se začal přehrabovat v brašně.

„Tak budu pít, ale budu pít jenom to, co jsem si přinesl já.“ prohlásil a vytáhl svoji láhev medoviny. 

„Ty s sebou taháš medovinu?!“ vypadlo překvapeně z Fingala. Quinn k němu vzhlédl a přikývl. 

„Pro všechny případy.“ 

„Tak pojď! Případe!“ zachechtal se lesovik a už popadl Quinna za rukáv a táhl ho od Fingala dál. 

„Tak si nechej říkat! Případe!“ zavolal za ním ještě Fingal a pak už jen přeskakoval pohledem mezi tančícím kruhem skrytého lidu a hloučkem karbaníků, kteří si vypůjčili Quinna. Snad si ho tedy jen vypůjčili. Fingal si tedy sedl pod jeden opuštěný smrk a pozorně si je oba dva hlídal. 

„A co vy, pane? Vy se nepřidáte k dnešní zábavě?“ ozval se známý hlas nad jeho ramenem. 

„Puku!“ vyhrkl Fingal a už se stavěl na nohy. Skřítek si ale velice rychle sedl k němu a stáhl jej zpátky na zadek. Fingal se na něj chvíli díval a až po několika dlouhých vteřinách mu došlo, co tohle znamená. 

„Počkat… je tohle rej Oberonova dvora? Puku!“ zhrozil se hadí princ toho, kam své přátele přivedl. 

„Jen klid, jen klid.“ uchechtl se Puk. 

„Jak mám být v klidu? Přesně proti tomuhle mám princeznu chránit. Oni ji chtějí utancovat, že ano?!“ 

„Klid ti říkám!“ okřikl jej pořádně Puk. Fingal na něj zůstal překvapeně zírat. 

„Puku…“ oslovil jej nejistě. 

„Oh podívej se na sebe, dvakrát mladší skřítek po tobě křičí a tebe to úplně usadí.“ uchechtl se Puk. Fingal zavrtěl hlavou. 

„Jsi mladší jen o dvě stovky let.“ zabručel. 

„Tak jako tak, podívej se na mě, Fingale, není důvod panikařit, ano? Pořád jsi tady, velký a silný rytíř ochraňující své lidské a napůl lidské přátele.“ usmál se Puk. Fingal na to nic neříkal a tak skřítek pokračoval. 

„A já tě nikam neodtahuju. Jen tady vedle tebe sedím. Hm?“ 

„Dobře…“ kývl Fingal a pakse odhodlal chytit Puka za ruku. Puk si s ním propletl prsty a nechal hadího prince, aby si položil hlavu na jeho rameno. 

„Je to pěkný pohled.“ prohodil Puk.

„Mhm.“ přikývl Fingal. 

„Někdy bychom si takhle mohli zatancovat také, ne?“ navrhl Puk. 

„Myslím, že mám perfektní příležitost. Pěkně tím zamotáš pár důležitým osobám hlavu.“ usmál se Fingal a aniž by sundal hlavu z Pukova ramene, zvedl ke skřítkovi oči. Podle jeho očekávání, Puk už se šklebil nadšením. 

„Pověz! Co je to za příležitost?“ 

„Korunovace princezny Tamishi na dvoře královny Titánie.“ 

Puk se rozesmál. 

„Oh to se mi líbí! Moc se mi to líbí… ale… to ji asi budeš muset najít? Nějak tu holku nevidím.“ 

„Cože?“ teď už byl Fingal na nohou a očima prohledával tančící kruh. Opravdu nikde Tamishu neviděl. Puk už také stál a jak se stále drželi za ruce, Fingal vyrazil. Zastavilo ho, že Puk zůstal na místě. Otočil se. 

„Puku…?“ 

Puk byl ale stále na místě. 

„Buď teď se mnou půjdeš, nebo mě pustíš a půjdu sám. Ale já si pro ni jdu.“ prohlásil pevně Fingal. Puk kývl. 

„Chápu…“ šlo vidět, že váhá, ale pak se ruku v ruce s princem rozběhl k reji. 

„Tamisho…?! Tamisho!“ Fingal přímo skočil do tanečníků, odstrkával je na stranu a hledal princeznu, jak jen mohl. Do uší ho bil smích a Puk už se mu dávno ztratil, ale slyšel ho, jak volá po princezně. 

„Tamisho!“ Fingal se k princezně dostal až když vstoupil do středu kruhu a tam se s ní točila vodopanenka, která ji odvedla. 

„TO UŽ BY STAČILO!“ 

Palouk se téměř otřásl silnou ozvěnou hlasu, který zněl jako přicházející bouřka. Vodopanenka uskočila od utančené Tamishi a Fingal akorát stihl chytit princeznu do náruče. Tančící kruh se rozestoupil a ačkoli všichni hlas poznali, teď už mohli také vidět toho, komu patřil. 

Královna Titánie se tyčila nad všemi přítomnými bytostmi a rejdící bytosti se pomalu rozutíkávaly do bezpečí. 

„To jsem si mohla myslet… Stačí ti chvilinka! Stačí, aby se na tebe ten skřítek jen na vteřinu usmál!“ zdálo se, že vztek královny Titánie jde teď jen a jen na Fingalovu hlavu. A hadí princ se neodvážil nic říct. Jen koutkem oka sledoval své okolí. Puka už neviděl. 

„Nechal bys ji tady utancovat k smrti! Ty a ten odporný…“

„Tak to není!“ rozhodl se Fingal konečně bránit. Titánie pozvedla obočí, ale nechala hadího prince, aby řekl, co má na srdci. 

„Nebýt Puka, tak tady dnes vůbec nestojím. Nebýt Puka, nikdy si k lidem nenajdu ani tu trochu dobrého vztahu, jaký k nim mám teď… Takže nebýt Puka… Tak by se princezna vůbec nedostala tak daleko, jak se dostala. A se mnou.“ 

Titánie si založila ruce na hrudi. Zdálo se, že opravdu zvažuje Fingalova slova. A Fingal raději ani nemrkal. 

„… Fingale…?“ 

Napjatou atmosféru proťal unavený hlas princezny Tamishi, která se konečně zavrtěla v náruči hadího prince.

„Tamisho… Jsem tady, jsem tady.“ ozval se Fingal. 

„Och dítě moje.“ i Titánie se na chvíli zapomněla zlobit a klekla si ke své dceři. Tamisha unaveně otevřela oči a podívala se po svém dobrém příteli. 

„Fingale… Strašně mě bolí nohy. Asi budou samý puchýř.“ zabručela.