Třetí oko - #Wordvember 2021, příběh dvacátý

Jabán, vy Žaláti! 
Pozdě, ale přece a vlastně v podstatě včas! Povídka pro další den akce #Wordvember je tady! Trvalo to hlavně proto, že mi víly zase šlohly pozornost a soustředění, ale nebojte se, jdu si pro ně zpátky! Zatím se tady mějte, snad se stihnu vrátit na zítra, abychom mohli pokračovat ku slávě #Slovopádu

Třetí oko

Fingalovi se splnilo jeho přání a konečně unikl se svými přáteli městům. Už pár dní procházeli lesem, nechávali se vést bludičkami a občas natrefili na nějakou stezku, které se chvíli drželi a další chvíli už zase ne. Zásob bylo dost a také skrytý národ občas potřeboval s něčím pomoci. Ale nikdo zatím nepomohl jim s malým upovídaným pavoukem. Všem třem bylo jasné, že ten s nimi prostě cestovat nemůže. Teď jej nosil Fingal a dával veliký pozor, aby se pavouk příliš nerozkecával. 

“Podívejte se… Co je to za frontu?” ukázal Quinn mezi stromy. Skutečně tam, ne daleko před nimi, postávalo několik lidí v řadě. Fingal, Tamisha a Quinn přidali do kroku a záhy odhalili, že asi šest lidí trpělivě stojí řadu před malou chatrčí, za kterou začínaly lesní mokřady. Tamisha vyrazila k ženě, která stála v řadě jako poslední.

“Prosím, dovolte… na co tady čekáte?” zeptala se s mírnou úklonkou. Žena na ni překvapeně pohlédla. 

“Vy to nevíte? Snad jste sem nepřišli náhodou.” pohledem dotazovaná přeskočila mezi Tamishou a jejími dvěma přáteli, kteří se k nim pomalu připojovali. 

“No… vlastně ano.” prohlásil Fingal. 

“Oh…” žena si je váhavě změřila pohledem, ale pak nejspíš uznala, že jí od nich nic nehrozí a odpovědět jim může. 

“Tady bydlí věštkyně… Dokáže vyvěštit, kolik člověku zbývá života nebo jestli někdo nemocný brzy zemře.” vysvětlila krátce. 

“Věštkyně? Lidská žena se speciálním darem?” zeptal se zvědavě Quinn. Žena uhnula pohledem. 

“Ne tak… úplně…” zamumlala. 

“Oh, ne tak úplně… No to snad nevadí.” pokrčila rameny Tamisha a pak se s poděkováním otočila od ženy ke svým přátelům. 

“Ty si snad chceš nechat říct, kdy zemřeš?” pozvedl Quinn obočí. Tamisha zavrtěla hlavou. 

“Ne tak úplně. spíš mě zajímá…” Tamisha se naklonila blíž a trochu ztišila hlas “jestli vůbec můžu umřít… Myslím na stáří.” 

“Oh, chápu… No to jistě, že můžeš. I to se Skrytému národu stává.” odpověděl Fingal. 

“Vidíš, kvůli tomu nemusíme za věštkyní.” mrkl na Tamishu Quinn. Ale jeho i Fingala velice rychle o opaku přesvědčil výraz v princeznině tváři. 

“Dobře, podíváme se dovnitř. Třeba zjistíme, jak umřeš… V boji nebo na dobrodružství… Spadneš z draka.” začal vymýšlet Quinn. 

“Je pravda, že na drakovi bych se proletěla.” přikývla Tamisha. 

“Tak myslím, že už jsme rozlouskli i jak… Teď už jen  zjistit kdy, hm?” usmál se Fingal. 

“A přitom bychom se mohli bavit o mnohem zajímavějších věcech… třeba minulosti.” ozval se pavouk ze sklenice. 

“Kuš, ty potvoro.” cinkl do skleničky Fingal. Pavouk ještě trochu brblal o tom, jak se jeho výsost vyhýbá tématu, které je přeci tak šťavnaté a sám by mohl vyprávět, ale to už mu Tamisha pohrozila, že mu do té sklenice hodí hřebík. Neochotně, ale přesto pavouk umlkl. 

Čekali notnou část dne a dokonce se stihli naobědvat, než konečně žena, se kterou mluvili opustila příbytek věštkyně a řekla jim, že můžou dovnitř. 

“Můžeme dovnitř spolu?” znejistěl Quinn.

“Proč bychom nemohli?” pokrčil rameny Fingal. 

“Třeba abychom nenarušovali atmosféru nebo tak něco…” prohodil Quinn, který už se od svých dvou vznešených přátel začal učit i bohatá slova. 

“Pojďme všichni. Při nejhorším někoho z nás vyžene zase ven.” prohlásila Tamisha a s jemným zaklepáním na zárubeň dveří odhrnula několik starých rybářských sítí, které fungovaly jako závěs místo dveří. 

“Můžeme dál, prosím?” zeptala se slušně a očima pátrala v šeru místnosti po věštkyni. 

“Ale jistě… Pojďte klidně všichni.” ozvala se jí věštkyně tlumeným hlasem a Tamisha ji konečně uviděla. Seděla na zemi v dlouhých ale prostých zelených šatech a šedém plášti. Vlasy měla dlouhé a padaly jí do obličeje. Tamisha tedy vstoupila a za ní vešli také Fingal a Quinn. 

“Posaďte se.” vybídla je věštkyně a ukázala na několik ovčích kožešin rozložených na zemi. Místnost kromě nic a malého dřevěného stolku před věštkyní neměla žádné jiné vybavení. Trojice se usadila a nejistě se podívali po sobě v němé otázce o tom, kdo z nich začne. 

“Jaké je vaše jméno?” zeptala se konečně Tamisha. Věštkyně se usmála a odhalila špičaté zuby. 

“Říkají mi Třetí Oko… A jak vám?” 

“Mé jméno je Tamisha… Toto jsou mí přátelé, Fingal a Quinn.” představila je všechny princezna. 

“Oh, princezna Tamisha? V mé chatrči? Je mi ctí.” usmála se znovu věštkyně, nezdálo se ale, že by se za jejím poněkud nebezpečně vypadajícím úsměvem skrývalo něco zlého. 

“A tady tohle je hadí princ!” vyhrkl pavouk. Věštkyně po něm střelila okem a pak se zahleděla na Fingala poněkud váhavým pohledem. Fingal se usmál tak přátelsky, jak jen mohl. 

“Na tom teď vůbec nesejde. Prostě mě mějme za Fingala. A tohle je mimochodem velice upovídaná potvora, které hledáme místo daleko od měst a vesnic.” hadí princ vzal sklenici, ve které měli pavouka a položil ji na stolek. Třetí Oko se naklonila a pozorně prohlížela sklenici. Pak natáhla ruku a dlouhým, černým prstem zaťukala na sklo. 

“Nejsem doma!” utrousil pavouk.

“Oh, trochu protivný, ale líbí se mi. Můžu si jej nechat a za to vám třeba něco vyvěštit, hm?” nabídla věštkyně. 

“Pokud si jej vezmete, prokážete spíš službu nám.” přiznal Quinn. To Třetí Oko rozesmálo. Její smích se ale podobal spíše skřekům. 

“Přesto, už jste ke mě zavítali… povězte, co vás trápí? Mohu se podívat na to, jestli se nějakému nemocnému blíží smrt, nebo třeba jak daleko je ta vaše… ale mám samozřejmě i runy a karty, ze kterých mohu vyvěštit jiné věci. Jen se mě ta smrt prostě drží nejvíc.” 

“Banshee!” vyhrkl najednou Quinn.

“Cože?” vypadlo z Tamishi. 

“Stále mi to vrtalo hlavou. Kdo by se nebál lidí a mohl tolik vědět o tom, kdo a kdy umře… Vy jste banshee… ale neměla byste být připoutaná k nějaké rodině?” 

“Quinne, to je dost neslušná otázka.” zamračil se Fingal. 

“To nic, to nic… Lidská zvědavost a otevřenost mi vždy připadala zábavná. Mám raději takové lidi, než ty, kteří se za něčím schovávají.” odpověděla Třetí Oko. Fingal se trochu nervózně ošil na svém místě, ale už k tomu neříkal nic. 

“Nechme si tedy alespoň dát radu od run, hm? Můžou nás inspirovat v tom, co dál.” ozvala se trochu dychtivě Tamisha. Věštkyně přikývla, že se jí ten nápad líbí a natáhla se pro váček s runami. 

“Kdo bude první?” zeptala se. 

“Dáma má přednost, navíc už se tolik těší.” ušklíbl se Quinn. Tamisha souhlasně přikývla. 

“Natáhněte ruku princezno.” vybídla ji Třetí Oko a jakmile Tamisha natáhla ruku, překryla ji svou a přitlačila Tamishinu dlaň jemně na váček s runami, pak jí ruku převrátila a jak váček zvedla, vypadla z něj jediná runa.

“Co to znamená?” ptala se ihned Tamisha. 

“Trpělivost.” zasmála se Třetí Oko. 

“Opravdu? To znamená trpělivost?” pozvedla Tamisha obočí. Věštkyně jen zavrtěla hlavou. 

“Ne, znamená cestu. Nejspíš je před vámi ještě nějaký její kus, ale tahle runa v ní jen podporuje. Není důvod se zastavovat, jen našlapovat s rozvahou.” vysvětlila konečně Třetí oko a runu si vzala, aby ji vrátila zpátky do váčku. 

“A co třeba teď ty?” otočila se na Quinna. Quinn opatrně natáhl svou ruku a Třetí Oko s ním provedla to samé. Opět vyklouzla jedna jediná runa a dopadla do Quinnovy dlaně. 

“Čeká tě důležité rozhodnutí…” pronesla věštkyně. 

“Jaké? O čem?” zamračil se Quinn. 

“To nevím… Na to musíš přijít sám… Ale je ti seslána odvaha v rozhodování, bude to důležitá volba a neměl by ses jí bát.” odpověděla Třetí Oko a runu si vzala zpátky. Otočila se na Fingala a ten tedy také natáhl ruku. I jemu v dlani přistála jedna runa.

“Oh… Něco neříkáš. Možná ostatním, možná sobě… Ale je třeba se tomu postavit a vyjít s pravdou na světlo.” vysvětlila věštkyně a zatímco si brala runu zpátky, zkoumavě si prohlížela Fingalovu tvář. 

“Co když na tom nezáleží?” zeptal se Fingal. 

“Kdyby na tom nezáleželo, runy o tom nepromluví a tobě to nepřijde na mysl.” odvětila Třetí Oko a váček s runami schovala. 

“Takže cesta, rozhodnutí a pravda, hm? Mohli jsme dopadnout hůře.” prohlásila Tamisha, aby trochu rozbila napětí. 

“To jste rozhodně mohli.” přikývla věštkyně. Quinn a Fingal vycítili, že je čas se zvedat a Tamishu k tomu pobídli také. Překvapivě vstala také Třetí oko a vyprovodila je ke dveřím. 

“Můžu ještě… Chci vědět, jestli umřu… tedy, jestli můžu prostě umřít stářím.” otočila se naposled Tamisha a sotva mrkla, Třetí Oko svírala její dln mezi svými a dívala se jí hluboko do očí. 

“Nic a nikdo není věčné. Ale pro tebe je smrt ještě tak daleko, že mnoho a mnoho let nebude ani na obzoru, natož aby se přiblížila.” 

“Děkuji.” odpověděla Tamisha a konečně se s věštkyní rozloučila. Rozloučili se také její dva společníci a vyrazili lesem dál. Rozhodli se přiléhající mokřady obejít.