Vyšívaná košile - #Wordvember 2021, příběh čtrnáctý

Jabán, vy Žaláti! 
Že 400 slov není rozdíl? Povězte to frustrované Iharo, která místo 1200 slov má jen něco přes 800 a sice tím stále plní podmínky pro úspěšný #Wordvember, chybí jí ty dny, kdy ze začátku dokázala víc. Ale co se dá dělat. Není každý týden posvícení. Ale přesto tady povídka pro #Slovopád je! A snad i odpovídá tématu! 

Vyšívaná košile

“Já tomu pořád nerozumím… Takže vařit neumíš. V životě jsi nedržel vařečku… Ale vyšívat umíš?” divil se Quinn, zatímco seděl na stoličce zabalený jen do svého žlutého svetru a kalhot, zatímco si Fingal bral na paškál jeho košili. 

“Co na to říct, vždycky jsem si rád našel cestu, jak vypadat jedinečně. Vyšívání je navíc skvělý způsob jak zabít spoustu času… A když občas potřebuješ trochu pomučit protivného vězně a začneš jeho kůži zdobit lidovými vzory, jeho křik a zděšení jsou k nezaplacení…” pokrčil nad tím Fingal rameny. Jak najednou chata utichla, musel zvednout hlavu a podíval se na své dva společníky, kteří na něj teď hleděli s neuvěřitelným zděšením v očích. Fingal protočil oči. 

“Zapomínáte, že jsem několik set let starý hadí princ. Tyhle věci se prostě stávaly.” broukl a vrátil se k vyšívání lístečků na košili, kterou Quinnovi koupili teprve nedávno, aby nahradili jeho dívčí halenu. Při jejich všemožných eskapádách už ji ale stihl Quinn potrhat a jeho zašívání děr bylo sice efektivní, ale pro Fingala naprosto nepřijatelné. 

“Ale… neužíval sis to, že ne?” ujistila se Tamisha. 

“Těžko říct… Je to už dávno. A látka se vyšívá mnohem snadněji.” odvětil Fingal a plně se soustředil na svou práci na košili. Princezna jen zavrtěla hlavou a snažila se odehnat ten divný pocit, který v ní teď Fingal vyvolal. Musí se naučit nepodceňovat Skrytý lid jen proto, že se k ní chovají přátelsky. 

“Budeš chtít pomoct s hledáním papíru?” zeptal se Quinn, který také chtěl přijít na jiné myšlenky. 

“Možná… Někde tady být musí a opravdu bych nerada opustila kmotrovu chatu bez vzkazu.” odpověděla Tamisha a už zase prohledávala malý kredenc. Quinn se tedy zvedl a zamířil k truhlici pod oknem. 

“Myslel jsem, že jste říkali, že Anýz by tohle chování spíš schválil.” ozval se, zatímco truhlici otevíral. 

“Jistě. A tohle vaše chování by zase schválil Kavalír.” ušklíbl se Fingal a zhoupl se trochu na židli, aby si mohl hodit nohy na stůl. 

“Kavalec?” ujistil se Quinn. Fingal vyprskl smíchy. 

“Quinne! Neurážej prosím mé kmotry a hrdiny království!” vyhrkla Tamisha pobouřeně. 

“Omlouvám se… Já to nedělám schválně…” broukl Quinn a raději se znovu začal přehrabovat v truhle. 

“Já si je moc dobře pamatuju! Anýz je ten mnich, který odešel z chrámu, je silný jako medvěd a drzý a říká vždycky jen to, co si myslí. Kavalec je zloděj, který bere bohatým a nezáslužným. Kíla je půlčlověk, dcera lesa, je skvělý lovec a rozumí přírodě jako nikdo jiný a Raráš je rytířka, která si i přes svůj šlechtický původ vybrala řád chudší. Vidíte, pamatuju si je všecky!” 

“Jistě, až na jejich jména.” smál se dál Fingal. 

“Já nechápu, že se divíte, když jsem se učil jméno naší princezny, tak jsem jí kolikrát řekl Tabitha.” pokrčil rameny Quinn. Fingal se na něj podíval.

“Ty máš prostě špatnou hlavu na jména, hm? Jaké to požehnání! Možná bych ti mohl říct, jak se jmenuji já.”  

“Ještě bych to zkomolil a ty by ses urazil a vyšil na mě to samé, co na mou košili.” zavrtěl hlavou Quinn. 

“Můžeme to procvičit. Ta jména myslím… Jestli chceš.” nabídla Tamisha. 

“Děkuji, to bychom asi mohli. Zopakuješ mi je, prosím?” vzhlédl Quinn konečně od truhly.

“Anis, Kavalír, Kira a Rasha.” Tamisha je vyslovovala pomalu a důrazně. 

“Uznejme, že tam daleko jsem od pravdy nebyl.” uculil se Quinn. 

“Ne… To jsi nebyl…” pokývala hlavou Tamisha. 

“Tak co, nějaké stopy po papíru?” zeptala se raději. 

“Ne, zatím nic.” zavrtěl Quinn hlavou, ale hledal dál. 

“A to jste ještě ani nepomysleli na to, že budete muset najít taky inkoust.” připomněl jim Fingal. Tamisha nešťastně zaúpěla. 

“Tak to jsme bez šance! Jedině to napsat krví!” 

“To bych nedoporučoval.” ušklíbl se Fingal a na chvíli zvedl košili, aby se podíval na svou práci. Spokojeně pokýval hlavou nad tím, jak mu to zatím jde a vrátil se k vyšívání. 

“Můžeme použít popel.” navrhl Quinn. 

“To zní jako možnost, ale není to tak spolehlivé.” odpověděla Tamisha. 

“Oh, už to v podstatě mám, podívej, Quinne!” vyhrkl Fingal, shodil nohy ze stolu a otočil se na své dva společníky s košilí rozprostřenou na dlaních. Quinn se zvedl od truhlice a zvědavě se nad košili naklonil. 

“Tak konečně mezi vás zbohatlíky zapadnu, hm?” 

“No, to bychom nejdřív museli něco udělat s tím svetrem.” namítl Fingal. 

“”To nikdy! Pletla ho babička!” vyhrkl obranářsky Quinn.

“Tak nic, tak aspoň máš pěknou košili.” vzdal se Fingal. Bylo mu jasné, že proti takové nostalgii nemá šanci. 

“Co to máš vlastně v ruce?” zeptal se raději Quinna. 

“Oh, nějaké kusy plátna. Napadlo mě, že je můžeme použít místo toho papíru.” odpověděl Quinn. 

“Pořád nemáme jak na ně psát.” namítla Tamisha. Fingal si povzdechl a hodil košili po Quinnovi, přičemž mu stihl sebrat látku z ruky. 

“Co mám s váma dělat, děti.” zabručel a navlékl novou nit. 

“Oh, děkujeme!” vyhrkla Tamisha a hned se k Fingalovi přihnala, aby ho objala kolem krku. 

“Jen mi řekni, co mu tam mám napsat. ‘Drahý Anýzi,’ a dál co?” 

Tamisha do Fingala drcla tak, aby se trochu na židli zakymácel, ale nespadl a pak se na sebe oba dva zazubili. Princezna měla pocit, že je to už všechno v pořádku. Hadí princ, který vyšíval do lidí už je minulost, tenhle princ vyšívá jen košile. A vzkazy mnichům.