Zapomenutý básník - #Wordember 2021, příběh devatenáctý

Jabán, vy Žaláti!
Ignorujme, že je Iharo v práci a buďme šťastni, že dnešní #Wordvember není ochuzen o povídku, protože mám své povinnosti i po pracovní době a už bych to asi nestihla. Ještě, že se Muflonům nechce na hrad... A vůbec, až dočtete... Skočte se podívat. 

Zapomenutý básník

“Tvoje nápady jsou šílenější a šílenější.” poznamenal Fingal, zatímco sledoval, jak Tamisha sestupuje po schodech do sklepa hostince. 

“A přesně proto se mnou ještě pořád cestuješ.” odpověděla princezna hrdě, zatímco dávala pozor pod nohy. 

Úplně první šel Quinn a rozhodl se k tomu raději nevyjadřovat. Byl rád, že má v ruce rozsvícenou lampu a může dělat, že se celou svou bytostí soustředí na to, aby je vedl bezpečně po schodech dolů. A pak je povede sklepem do chodeb napojených na podzemí pod městem. Vůbec se nechtěl zabývat tím, že Tamisha, která šla za ním, tady dole našla mluvícího pavouka, nejdřív ho k sobě připoutala hřebíkem z hradu a teď ho nese u pasu ve sklenici od medu do jejíhož víčka vyhloubili několik otvorů, aby se pavouk neudusil. 

“Já si vlastně říkám, proč někdo jako vy, drahý princi, cestujete s takovouto dvojicí.” ozval se pavouk a Quinnovo pečlivé zapírání jeho existence bylo prolomeno. 

“Mám to tak trochu rozkazem a tak trochu se rád trestám.” odpověděl Fingal, který podle onoho tónu hlasu taky nebyl dvakrát nadšený z přítomnosti mluvícího pavouka. 

“Nebuď tak kyselý, Fingale.” zapěla Tamisha, která asi jako jediná měla vskutku dobrou náladu. Pavouk si odkašlal. 

“Můžeme se soustředit na to, co to princ právě řekl a ten fakt, že nemůže lhát?” 

“Můžeme, ale záměrně se na to soustřeďovat nebudeme.” odpověděl rychle Quinn, který rozhodně nepotřeboval, aby mluvící pavouk a hadí princ řešili to, že se jeden z nich rád trestá. 

“Děkuji, Quinne. Řekl jsem, co jsem řekl a víc to rozebírat nemusíme.” dodal rychle Fingal. 

“No, alespoň máte ty smrtelníky tentokrát pěkně ochočené.” pokračoval pavouk. 

“Nemáš nějakou vatu, co bys strčila do těch dýchacích otvorů?” zeptal se Quinn Tamishi. 

“Nemám. A nebuďte bručouni vy dva, třeba nám ta potvůrka taky konečně něco řekne, když už si nehraje na záhadného.” odpověděla Tamisha a nejraději by oba dva své společníky počastovala pěkně naštvaným pohledem, ale v tom přítmí to nemělo cenu a světla nesli ti dva, ne ona. 

“Možná kdyby se spíš vyjádřil k tomu zloději, jehož případ tak šikovně nafoukl.” zabručel Fingal. Tím očividně pavouka naprosto umlčel, protože ten jim přece nebude nápomocen. 

Skupinka tedy sešla do sklepa a začala pomalu hledat stopy. Dlouho se zdálo, že se jim to nepovede, až když Tamisha, která se musela spoléhat na světla svých dvou přátel náhodou šlápla do tmy a něco jí zaskřípalo pod botou. 

“To znělo jako sklo.” poznamenal Quinn a rychle k Tamishině noze posvítil. Ve vteřině jim Fingal stál za zády a sledoval to samé, co oni. Tamisha odtáhla nohu a opravdu tam na zemi leželo sklo. Byla to očividně rozbitá sklenice s marmeládou. 

“No nemáme to štěstí?” usmál se Fingal a připojil i svou lampu, aby odhalil, že do marmelády rozlité na zemi někdo šlápl a teď  od místa činu vedou stopy. 

“Ha! Opravdové štěstí, jinak bychom pátrali pěkně naslepo.” uchechtl se Quinn. Tamisha musela přiznat, že se jí v tu chvíli pěkně ulevilo, protože jejich jediná možnost do teď bylo vyprovokovat pavouka ke spolupráci a to mohlo zabrat věčnost. Vyrazili po stopách, počítali si tím, že je navedou ke vstupu ze sklepa do podzemních městských chodeb, důležitější ale bylo, že je stopa vede těmi chodbami dál. Postupně začala samozřejmě slábnout, ale to už trojice pochopila, kam jejich cesta vede. Hlouběji a hlouběji. Jejich kroky, pomalé a opatrné se rozléhaly, až natrefili na konec. Na místo, kde nikdo nehloubil dál, nikdo nepropojoval s jinými chodbami. A tam se ve slepé uličce krčil vyhublý mužík. 

“K..kdo jste?” zeptal se rozechvělým hlasem. 

“To se chceme zeptat my! Zloději!” vyhrkla Tamisha. 

“N..ne… prosím to ne… Já musel, umíral jsem hlady…” zahuhlal mužík. 

“A vypadáš, že to se nezměnilo… Domluvíme se…” vykročil k němu Quinn. Muž se ještě víc natiskl na zeď slepé chodby. 

“Podívej… Dám ti svůj chleba a ty nám řekneš, co tady děláš, ano?” pokračoval Quinn a mezitím z torny u pasu vytáhl chléb a natáhl se s ním k neznámému. Ten jej chvíli podezřívavě sledoval, ale pak po chlebu chňapl a už si jej tiskl k hrudi. 

“Jen klid… Klidně si dej.” vyzval ho Quinn. Mužík se zakousl. Velice rychle mu čerstvý chleba zachutnal. 

“Vidíš, tomu se říká politika.” otočil se Quinn na Tamishu. 

“Tomu se říká výměnný obchod nebo oboustranně výhodná dohoda, ale jinak dobrá práce, Quinne.” odpověděl mu Fingal dřív, než stihla něco říct Tamisha. Chvíli nechali cizince jíst, ale pak si k němu Quinn přidřepl. 

“Tak a teď povídej… Co tady děláš?” zeptal se klidným hlasem, aby dodal muži odvahy. 

“Jmenuji se Adrián. Živil jsem se jako skladatel a básník. Jenže pak si mě vyhlédl takový nedobrý člověk. Zákeřný a zlý kriminálník s velkým vlivem. Chtěl po mě, abych skládal básně na jeho oslavu a přednášel je na jeho banketech, ale odmítl jsem. Odmítal jsem tak dlouho, dokud neodstrašil kohokoli jiného, kdo by mě zaměstnal. A tak jsem si musel půjčit peníze, abych měl z čeho žít, jenže…”

“Nech mě hádat, lichvář, co ti půjčil patřil k jeho zločineckému impériu, hm?” odtušila Tamisha. Adrián po ní nervózně střelil očima a kývl. 

“Brzy došlo na to, že buď budu pracovat pro něj nebo mi zpřelámou všechny údy jako dlužníkovi. A tak jsem musel zmizet…” 

“A tady v podzemí se z tebe stal básník krys, hm?” odtušil Fingal. 

“Ach to ne, ze strachu si nedovolím přednášet ani tady. Celý svět mě musí zapomenout. Až pak budu moct vyjít zase zpátky na denní světlo… Ale básně… ty už asi nikdy skládat nebudu.” pokroutil hlavou Adrián. 

“To se mi nelíbí. Nějak ti musí být možné pomoct.” založila si ruce na hrudi Tamisha. 

“Co naše osminožka? Co ty, chytráku, došly ti slova?” broukla pak ke své sklenici. Pavouk ani nepípl.

“Vyvedeme tě z města… Pojedeš někam, kam kontakty toho kriminálníka nedosáhnou.” rozhodl Fingal. 

“Ale je to vůbec možné?” povzdechl si Adrián. 

“Všechno je možné. Nejspíš tě svět bude jako básníka muset zapomenout, ale takhle v kanále zůstat nesmíš.” rozhodl Quinn a vstal. Pak natáhl ruku k Adriánovi a ten si tedy nechal pomoct na nohy. 

“Jenže kam mám jít?” ptal se Adrián. Všichni tři se po sobě podívali. Copak tušili, kam sahají kontakty toho kriminálníka? 

“Možná vím, kde budeš v bezpečí… Říkáš, že jsi i skládal?” ujistila se Tamisha. Adrián kývl. 

“A hudební nástroje ovládáš?” zeptala se raději. 

“Loutnu, lyru, flétnu, klavír a dokonce také dudy.” vypjal Adrián hrdě hrudník. Tamisha se pousmála. 

“Myslím, že jeden mladý lord by potřeboval učitele hudby. Pošlu tě s dopisem ke své kmotře a ta tě za ním v bezpečí zavede. Můžeš mi věřit, že se o tebe dobře postarají.” slíbila Tamisha. 

“Opravdu?” 

“Opravdu, jakože jsem princezna.” mrkla na Adriána Tamisha. 

“V..vy jste..?!” 

“Tak pojďme… Možná bychom se měli vytratit z města a strčit tě do nějaké blízké studánky. Do lázní už znovu nejdu a ukázat tě tam taky nebudeme riskovat.” prohlásil Fingal a postrčil zbytek skupinky vpřed.