Zodpovědnosti po cestě - #Wordvember 2021, příběh dvacátý devátý

Jabán, vy Žaláti! 
Tak tady máme stříbrný #Wordvember! Již předposlední příběh a abych pravdu řekla, jsem s ním velice spokojená. Navíc je to trojnásobek požadovaného minima slov a to je safra accomplishment! Tak jen do toho! Pojďte číst, jen do toho, do toho! A těšte se na zítřejší rozuzlení. Sama jsem zvědavá, jak to dopadne. 

Zodpovědnosti po cestě

Tamisha seděla na schodech prázdné chatky. 

“Takhle jsem… si to nikdy nepředstavovala.” zamumlala trochu nešťastně. 

“Co tím myslíš?” zeptala se jí rusalka, která seděla pod schody. Tamisha k ní vzhlédla a pak se na chvíli otočila a nahlédla otevřenými dveřmi do místnosti, kde stále probíhalo úzkostné prohledávání. Ale zdálo se, že ani Quinn a ani Fingal nemůžou nic najít. Tamisha se tedy pohledem vrátila zpátky k rusalce.

“Víš, vždycky jsem poslouchala příběhy o čtveřici hrdinů, kteří mě přinesli k otci, po tom, co si je má matka vybrala. Dokázali odrazit vztek krále elfů a celkově procházeli zemi křížem krážem a kam přišli, udělali něco pro místní. Nebo prostě jen zažili nějaké zábavné dobrodružství… Chtěla jsem to taky. Jenže mě nedošlo, že člověk jako já si tyhle věci asi nemůže dovolit.” vysvětlila princezna. 

“Rozumím… protože jsi dcera lidského krále a královny víl, že?” rusalka pokyvovala hlavou, že to chápe. A měla pravdou. 

“Přesně tak. Já jsem nebyla jen tak nějaký lovec, jen tak nějaký mnich, jen tak nějaký rytíř nebo jen tak nějaký…” 

“Zloděj?” napověděla rusalka, která tuhle skupinku samozřejmě dobře znala. Všichni ze skrytého lidu už o nich někdy slyšeli. 

“Tak nějak… Když šli královstvím ti čtyři, teprve začínali. Nic je nepředcházelo a teprve budovali svůj příběh a svou pověst.” pokračovala Tamisha. Rusalka ji nechala mluvit a poslouchala dál. 

“Mě..? Mě už teď předchází zatracená pověst. Jsem princezna, kam se vrtnu. Jak obyčejní lidé, tak skrytý národ ode mě očekává, že jim pomůžu a že je zachráním. A já chápu, že je to tak trochu povinnost mojí pozice… Jen to prostě nebylo to, v co jsem doufala. Nenapadlo mě, že sotva vyrazím na cestu, zakopnu na každém kroku o svou zodpovědnost vůči všemu živému v království.” 

“Možná jsi jim nemusela říkat, že jsi princezna. Málokdo by tě pak poznal, ne?” podotkla rusalka. 

“Ale copak bych je mohla takhle obelhávat? Navíc, když jsem si nasadila tu korunku, tak mě alespoň poslouchali a řekli mi, co jsem chtěla vědět. Měla jsem to alespoň o tolik jednodušší.” odvětila Tamisha a při slovech o korunce nakopla trochu vzteky svou brašnu. Malá korunka zdobená měděnými lístky, zelenými smaragdy a modrými safíry se vykutálela a ze schodů seskákala až na trávník u rusalky. 

“Nikdy jsem tě nechtěla o pomoc žádat jenom proto, že jsi princezna. Hledala jsem vás hlavně proto, že jsem věděla, kdo jste… Byli jste to vy, kdo nechal toho divného pavouka u Třetího Oka, byli jste jednou z jejích posledních návštěv. A hlavně ten pavouk.” vysvětlila rusalka a pak opatrně vzala korunu do dlaní. K jejímu překvapení ji nepálila, ale pak… Musela být  z něčeho, co by neublížilo pololidské princezně. Tamisha si všimla rusalčina pohledu. 

“Je dřevěná. Jenom je natřená zlatou barvou.” vysvětlila. 

“Oh, proto je tak lehká!” vyhrkla rusalka. Princezna přikývla. 

“Řekneš mi někdy své jméno?” zeptala se Tamisha. Rusalka k ní vzhlédla a zavrtěla hlavou. 

“To ne, vaše výsosti. Já své jméno neříkám nikomu. Ani Třetímu Oku a to jsme si velice blízké.” vysvětlila. 

“Rozumím. Jak jste si blízké?” zeptala se raději Tamisha na něco jiného. 

“Oh… Velice. Myslím, že jednou o nás řeknou něco jako že jsme byly… Vášnivé sousedky. Nejlepší přítelkyně. Však to znáš.” zasmála se rusalka. 

“Má kmotra má takovou přítelkyni. Tedy… vlastně trochu víc přítelkyň.” kývla Tamisha. 

“Jistě, Rasha, slyšela jsem o ní  a jejích… přítelkyních.” pokývala hlavou rusalka. 

“Ale to jsme trochu odbočili, vaše výsosti. Při cestě jste narazila na nějaké zodpovědnosti a to ještě nevíte, jaké vás čekají po ní. Ale všimla jsem si jedné důležité věci…” se svými posledními kroky se rusalka zvedla, v rukou stále držíc korunku, která  Tamishe vypadla. 

“A jaké?” zeptala se Tamisha trochu zvědavě. 

“Té, že vaše výsost sice žádné zodpovědnosti nečekala a nepředstavovala si je, ale když už na ně došlo, tak jsi od nich nikdy neutekla ani se k nim neotočila zády.” odpověděla rusalka, udělala pár kroků a korunku nasadila Tamishe na hlavu. 

“Tak… sluší ti.” usmála se spokojeně. 

“Děkuji, drahá přítelkyně.” usmála se na ni nazpátek Tamisha. Rusalka se na chvíli zatvářila zamyšleně. 

“Dobře, tak mi říkat můžeš, tak mě to nevadí.” přikývla konečně. 

Konečně se za nimi ozvaly blížící se kroky a Quinn s Fingalem vyšli ven. 

“Nic. Vrána žádný vzkaz nebo něco podobného nezanechala. Je prostě pryč.” prohlásil Fingal. 

“Ale víme, co vařila naposled.” zamumlal Quinn a podal dívkám knihu, která byla otevřená na Tamishe povědomé stránce. 

“To je ten samý lektvar, který vařila tobě.” poznamenala princezna. 

“Přesně tak. Můžeme tedy počítat s tím, že Fingalův bratr už rozhodně není ve své pavoučí podobě. V jaké podobě ale je, to už těžko říct.” vysvětlil Quinn. Na chvíli nastalo ticho. Bylo třeba počkat, až se k nim přidá poslední člen skupinky. Konečně se vynořil. 

“Hledal jsem, jak jsem mohl, stromy tady se mnou nemluví a je to zatracená práce, to vám řeknu.” prohlásil Puk, když došel ke schůdkům, na kterých se postávalo. 

“Takže nevíš, jestli Vrána někam utíkala, nebo jestli ji můj bratr unášel…” odtušil Fingal. Puk zavrtěl hlavou. 

“Nevím vůbec nic. Je to tady stejné jako u Krvavého Lesohradu.” odpověděl Puk. 

“Krvavého Lesohradu?” pozvedl Quinn obočí. 

“To místo, kde jste našli ty třikrát pálené cihly. Tam jsme… Kdysi s bratrem sídlili.” vysvětlil Fingal a raději se všem vyhýbal pohledem. Puk jej objal kolem ramen a trochu ho k sobě přivinul. 

“Nebude tedy tam?” zeptala se rusalka. Tamisha ale zavrtěla hlavou. 

“Ne, to místo je v podstatě srovnané se zemí… Fingale, nenapadá tě, kam jinam by tvůj bratr zamířil? Teď, když už nevypadá jako pavouk…” 

“Já nevím, možná… Možná do našeho podzemního království? Je to několik propojených jeskyní a podzemních sálů. Možná chtěl zpátky za mojí rodinou.” jak tak Fingal uvažoval nahlas, projela jím vlna zděšení. 

“Můj otec! Mí sourozenci! Co když jim hodlá ublížit?!”

“Půjdeme to zjistit. Teď hned! Puku, najdi krále Oberona a řekni mu, co víme. Čarodějnice Vrána Fangalovu bratrovi nejspíš uvařila lektvar, který ho zbavil pavoučí podoby a my teď míříme do hadího království, abychom zjistili, jestli je tam… A jestli je tam také čarodějnice Vrána a  banshee Třetí Oko, které zmizely.” prohlásila pevně Tamisha. Puk pustil Fingala a uklonil se. 

“Vaše výsosti.” prohlásil zcela vážně. Pak ještě vlepil Fingalovi pusu na tvář, zašeptal mu něco o tom, že to bude v pořádku a zmizel. 

“Rusalko, drahá přítelkyně… Potřebuji, abys zamířila nebo alespoň poslala co nejrychleji zprávu do hor u severního cípu království. Je tam drak, který…”

“Já vím, já vím, Vránin bratr, uvědomím ho o tom a uvidíme, co bude moct udělat.” přikývla rusalka a aniž by se ukláněla, rozběhla se lesem. 

“Vránin bratr?” zopakoval Fingal. 

“Proč mě to vůbec nepřekvapuje?” pokroutil hlavou Quinn. 

“Na tom nesejde. My tedy míříme… Veď nás, Fingale.” rozhodla Tamisha a trochu si upravila korunku na hlavě. Fingal jí na to odhodlaně přikývl. 

“Tak moment. Přece nepůjdeme zachraňovat svět pěšky?” ušklíbl se Quinn.

“Quinne…?” Fingal trochu varovně pozvedl obočí. Ale to už Quinn přiložil dva prsty ke rtům a hvízdl. 

“Quinne, koně mě nenávidí a já jim taky zrovna dvakrát nevěřím.” připomněl Fingal. 

“Na to teď není čas.” prohlásil Quinn a sešel ze schodů. Netrvalo dlouho a zpoza stromů se k nim přidali dva královští oři. 

“Hurikáne!” vyhrkla Tamisha a vrhla se svému hřebci okolo krku. Vypadal úplně jako když jej prodala v prvním městě, do kterého s Fingalem došli. 

“Poprosil jsem Větývka, aby ho našel a naučil životu mezi skrytým lidem.” vysvětlil Quinn. 

“Jak? Kdy?” pozvedla obočí Tamisha a dál objímala svého hřebce. Quinn mezitím drbal svého oře, spleteného z větví a popínavých květů na mechu mezi ušima. 

“Když jsi vyspávala to taneční řádění. Možná neumím mluvit s obyčejnými zvířaty, ale ti z dvoru královny Titánie umí mluvit s námi.” odpověděl Quinn.

“No to jsem zvědavý, na kterém z nich jedu já.” založil si ruce na hrudi Fingal, který mezitím také sešel schody, ale stále udržoval bezpečný rozestup mezi sebou a dvěma koňmi.

“A já stačit nebudu?” ozvalo se za ním. Fingal se s vyjeknutím otočil na mladého muže oděného do naprosté nahoty, jehož dlouhé, stříbrné vlasy mu spadaly k pasu a který se teď na něj zubil špičatými zuby. 

“Kelpie… Výborně… Odlepím se ještě na konci cesty?” zeptal se nejistě Fingal. 

“To si rozmyslím.” pokrčil kelpie rameny a ještě jednou se pořádně zazubil. Pak se jeho tělo zavlnilo a brzy na místě místo mladého muže postával statný kůň. 

“Vidíš to, tak nasedej.” vybídla Fingala Tamisha a sama si vyskočila do Hurikánova sedla. I Quinn se s malými obtížemi vyškrábal na svého oře, kterého oslovil jako Větývka. Okamžitě se mu okolo nohou obmotal popínavý břečťan. 

“Oh, děkuji, Větývku.” oddechl si Quinn, který raději nezmiňoval nahlas, že na koni jezdit neumí. Fingal trochu váhal a tak ho musel kelpie několikrát šťouchnout nosem do ramene a pak si lehnout na břicho. Konečně seděl na koňském hřbetě i Fingal a byli připraveni vyrazit. 

“Tak… teď nás můžeš vést, Fingale.” vyzvala ho Tamisha. 

“Jistě… Jak se to řídí?” zeptal se Fingal. 

“Prostě mu řekni, kam musíme jet, on ti porozumí moc dobře…” odvětil Quinn.

“A pak ti možná ukousne rameno za tu blbou poznámku o řízení.” dodal ještě. Fingal se tedy naklonil ke krku kelpie a prozradil jí, kam potřebují. 

* * *

Jak jim všem hučel vítr v uších a jejich koně se ladně proplétali lesem, Tamisha by i zapomněla na to, kam a proč jedou a prostě by si připadala jako v pohádce. Ale musela si na hlavě pevně přidržovat korunku a ta ji po celou cestu upozorňovala na všechnu tu zodpovědnost na jejích bedrech. Alespoň na to tedy Tamisha nebyla sama.