Bludný kořen - #Wordvember 2022, příběh pátý

Jabán, vy Žaláti! 
Jelikož dnes máme víkend, máme tady povídku pěkně brzy. A dokonce je i delší, než včera. Tak snad se vám zalíbí. Zpracování tohoto tématu byl takový náhodný záblesk inspirace. Tak doufejme, že to bude fungovat. Užijte si povídku, drazí

 Andran si chvíli počkal, než ten muž zmizí s tou plechovou krabicí. Měl pocit, že v tohle se vyvinuly první automobily, které zahlédl projíždět ve velkých městech. Má dnes automobil každý jouda? Ah, kam ten svět sešel? Měl by to zjistit. A hlavně by měl zjistit, co je nového ve světe genetiky, ta ho vždycky zajímala nejvíce. 

Konečně zaslechl, jak se jeho společník zavřel v literárním salónku a tak tam prudkým krokem vyrazil. Byl čas zjistit, co tady Drystan dělá. Nebylo to tak, že by byl po té době, kdy byl zavřený v kobce osamělý, měl rád čas od času svůj klid. Ale Drystan ho zajímal. A docela se mu také líbil. Ještě kdyby o sebe trochu více dbal. Ale to všechno ho on, Andran, může naučit. 

Vešel do salónku, kde Drystan ťukal do toho podivného psacího stroje a hned popadl jedno z křesel, které byly mezi knihovničkami. Bez ohledu na to, jaký nepříjemný zvuk to dělá a jak na něj Drystan zcela nenadšeně hledí pak přetáhl křeslo z onoho místo před dubový stůl a usadil se naproti svého společníka. 

“Takže…” prohlásil a uvelebil se trochu více. 

“Ne.” přerušil ho ihned Drystan. Andran překvapeně zamrkal. Ne? Jaké ne? Ještě mu ani neřekl, proč tady je. Ale naštěstí Drystan rychle pokračoval. 

“Nebudeš ze mě pít krev, zůstaň si hezky u krys, případně se můžeš jít projít do lesa, tam je taky dost zvířat.” 

“Ah, kruté, ale co se dá dělat, budu se s tím muset smířit.” pokýval Andran hlavou. Teď byl překvapený Drystan. Čekal přemlouvání, prosby, argumenty. Ale Andran se nijak necukal. 

“Proč jsi v tom případě tady?” zeptal se upíra. 

“Oh, přesně na to jsem se chtěl zeptat já!” vyhrkl Andran “zajímá mě, co je tvé poslání tady na tomto místě. Patří ti snad?” 

“Ne, nepatří, jsem tady, abych vytvořil katalog sbírek a abych na tohle místo tak trochu dohlížel. Ale jinak patří státnímu památkovému ústavu.” odpověděl Drystan. 

“Ah, takže ty jsi náš nový správce?” ujistil se Andran. 

“Něco takového.” přikývl Drystan. Andran pokýval hlavou. 

“Dobrá… Takže…” a hledal pomalu slova. Musí najít argument, jak s Drystanem strávit více času! 

“Vím, že naše seznámení neproběhlo ideálně a za to napadení se ti omlouvám, upřímně… Rád bych tady v tomto sídle zůstal a vycházel s tebou v přátelském duchu. A jelikož jsi říkal, že jsi tady kvůli sbírkám, nabízím ti svou pomoc. Přeci jen sbírky moc dobře znám.” 

Drystan si ho prohlížel. Nabídka smíru? Nakonec je to asi nejlepší možné východisko. Nenapadlo ho, že by Andrana z jeho vlastního sídla vyhazoval. A když mu bude i užitečný, bude to jen dobře. A tak přikývl. 

“Přijímám tvou nabídku. Bude se mi hodit jak pomoc s katalogizací, tak při vytváření průvodcovského textu. Památkový ústav chce tenhle zámeček otevřít veřejnosti. Skupiny návštěvníků zde bude s výkladem provázet školený průvodce. A ten výklad musím napsat já.” 

“Oh, hned bych se přihlásil na tu pozici průvodce, ale hádám, že budu muset zůstat ve stínech… Tak alespoň začněme těmi sbírkami.” Andran vstal z křesla a začal se procházet po místnosti. 

“Sbírku přírodnin odvezli do krajského muzea. Nás tedy zajímají knihy, spisy a samozřejmě obrazy a hudební nástroje.” odpověděl Drystan. 

“Oh! Oni odvezli můj oblíbený kousek!” zamračil se pobouřeně Andran. Drystana to zaujalo. Čekal, že Andran bude mít své oblíbence právě ve sbírce hudebnin. 

“A co přesně byl tvůj oblíbený kousek?” 

“Bludný kořen.” odpověděl Andran. 

“Bludný kořen?” zopakoval Drystan. Andran přikývl. 

“Byl to kořen asi staletého dubu, který stával na rozcestí v lese. Při jedné bouřce do dubu uhodil blesk a museli ho pokácet. zvláštní bylo, že kromě toho, že blesk rozdělil ten strom, tak taky seškvařil tady ten jeden kořen. Nezapálil ho, žádný oheň nevznikl. Ale našli jsme rozčísnutý dub s jedním seškvařeným kořenem. A už dlouho se říkalo, že na té křižovatce je bludný kořen. A my ho objevili, vykopali a umístili do sbírek. Byl jsem ještě malý kluk.” vysvětlil Andran. 

“Ah, takže dětská vzpomínka, hm? Proč… proč se vlastně o té křižovatce tradovalo, že na ní je bludný kořen?” zeptal se Drystan dál. Andran se příjemně poslouchal. Měl vypravěčský talent. A upíří šlechtic se na něj usmál a dal se do vypravování. 

“Upírská kletba se s naším rodem táhla už poměrně dlouho. Nikdo se už ani neptal proč jsme, čím jsme. A ta křižovatka v lese samozřejmě měla mít jednu stezku vedoucí k našemu sídlu. Po čase se ale začalo věřit, že kdo na ni přišel a nedával si pozor, zavadil o bludný kořen a nezáleželo na tom, kterou cestu si zvolí, vždy přijde k našemu sídlu. A bludný kořen nám tak měl zařídit obživu, zatímco my se na oplátku starali o les, ve kterém rostl.” vysvětlil Andran celý příběh. A pak se usmál. 

“Samozřejmě to bylo trochu jinak. Jeden můj předek prostě překopal ty lesní stezky, aby k našemu sídlu vedly všechny.” 

“To je zvrácené!” vyhrkl Drystan. 

“Je.” přikývl Andran. Měl ve svém rodokmenu pár nenapravitelných povah. 

“Ale samozřejmě se pověst o bludném kořenu vpila tak hluboko, že nikdo nezkoušel hledat jiné vysvětlení.” 

“To.. bychom možná mohli zařadit do toho výkladu pro prohlídky. Nějak šikovně, aby nedošlo na to, že jste byli banda upírů.” zamumlal Drystan. 

“Banda upírů? To si vyprošuji! Byli jsme rodina. Ro-di-na upírů.” ohradil se Andran. Drystanovi se blýsklo v  očích. On si z Andrana utahoval. A Andran by se byl i urazil, ale vlastně mu polichotilo, že se mu takhle jeho nový společník otevírá.