Charismatický muž - #Wordvember 2022, příběh dvanáctý

Jabán, vy Žaláti! 
Tohle téma pro #Wordvember jsem mohla pojmout tolika způsoby a nakonec... Nevím, co se stalo, vůbec to nebylo v plánu, ale letos je to zatím nejdelší povídka a hlavně je pěkně depresivní. Upozorňuji, že se v ní řeší zneužívání mladistvých, ačkoli ale není zacházeno do detailů. Na to nemám žaludek ani já. 
Ehm... Je moc poznat, že si přes své povídky léčím vlastní traumata? Asi by to už vážně chtělo terapii. asi ji to chtělo, už když mi bylo čtrnáct... Mějte se krásně a užijte si povídku!  

“Tak co…?” zašeptal Andran. 

“Ššššt!” odpověděl jen Drystan. Netušil, kolik zbývalo času. Měli se dívat jeden druhému do očí. Takže se nemohl podívat na čas. Ale přísahal by, že už je to věčnost. Kdy konečně ten telefon odzvoní čtvrtou minutu? Nastavil to správně? Spustil ten časovač vůbec? Určitě, určitě! Dal si pozor… Trochu si odkašlal a pokusil se znovu soustředit na Andrana. Měl pocit, že jsou si blíže, než když ten experiment začali. Nejen psychicky, to si byli bližší určitě. Ale i fyzicky. Nakláněli se k sobě snad? Jeho hlavu začaly zahrnovat děsivé představy toho, že se políbí a pak to budou muset řešit. Ale v tu chvíli naštěstí telefon začal zvonit. Drystan se prudce odtáhl a vypustil úlevný výdech. 

“To bylo to hledění do očí pro tebe až takové utrpení?” pozvedl Andran obočí. 

“Ne, to ne… Jen jsem měl pocit…” 

“Že se schyluje k polibku?” dokončil větu Andran. Drystan se po něm podíval. Takže měli ten pocit oba. Otázkou bylo, jak to vnímal Andran. Jako katastrofální scénář? Nebo si to snad přál? 

“Je někde v tom experimentu napsáno, jestli se teď můžeme vracet k některým těm otázkám?” zeptal se Andran místo toho, aby tu scénu předtím komentoval více. 

“Není. K čemu se chceš proboha vracet?” pozvedl Drystan obočí. 

“K pár věcem. K tomu, že jsi před nikým nebrečel od svých pěti let. K tomu, co pro tebe znamená láska a taky k těm pěti pozitivním charakteristikám, které jsi o mě měl vyjmenovat.” 

“Oh… No… tak začni, kde chceš.” pokrčil Drystan rameny. 

“Takže… vážně od pěti let? Nikdy jsi neuronil jedinou slzu? Proč? Co tě donutilo před nikým neplakat už od tak nízkého věku?” vyhrkl ihned Andran. Předtím se držel zpátky, ale teď mohl projevit svou upřímnou reakci na to, co se dozvěděl. Drystan pokrčil rameny. 

“Jsem z rodiny, která se držela toho, že kluci nepláčou.” odvětil jednoduše. 

“Ale co pak v partnerství? Copak jsi nikdy neuronil slzu před svým partnerem? A to mě přivádí k tomu, co jsi řekl o lásce!” vyšiloval dále Andran. 

“Že jsem řekl, že na opravdovou lásku nevěřím?” ujistil se Drystan. 

“Ano! Jak to můžeš říct? Vždyť máš celou tu věc, kde ti muži posílají své ošklivé chlouby! Není ta snad o hledání lásky?” 

“Ani ne.” odvětil Drystan. 

“Tak na co to je?” pozvedl Andran obočí. 

“Většinou na nic. Ale jinak se tam hledají lidé především na sex.” vysvětlil Drystan. 

“Ah… Aha…” to bylo jediné, čím to Andran okomentoval. Pak raději zavrtěl hlavou a vrátil se k otázce, která ho pálila víc. 

“Jak to, že nevěříš na lásku?” 

Drystan si povzdechl. Byl to ošklivý příběh. 

“Kdysi jsem někoho potkal. Bylo mi třináct. Měl jsem to období, kdy jsem o sobě pochyboval, nenáviděl jsem na sobě všechno, klasická puberta… A on… Byl neskutečně charismatický  mladý muž. Dal mi pocit, že jsem ten nejunikátnější člověk na světě. Že jsem výjimečný a že jsem jemu, o tolik staršímu člověku převrátil celý svět. Nakukal mi do hlavy, že věřil že už viděl a zažil všechno a já to jen svou existencí proměnil v prach…” 

“Kolik mu bylo?” zeptal se Andran. 

“Dvacet tři. Věděl přesně, co dělá. Ale já to nevěděl. Nechal jsem se omotat okolo prstu, zobal jsem mu z ruky… A pak na to došlo. Začal mě manipulovat. Začal mi říkat, že mu motám hlavu. Já nic nedělal, ale uvěřil jsem mu. Nadával jsem si, že ničím vztah, který má se svým dlouholetým partnerem, vyčítal jsem si, že je to celé  moje chyba, že jsem mu způsobil bolestivé dilema… střídavě mi lichotil a litoval se… A já jen chtěl, aby byl šťastný, nechtěl jsem mu ublížit. Tvrdil mi, že se do mě zamiloval. Uvěřil jsem, že to je láska… že ty pocity, které k sobě máme jsou to, co vždy přemůže veškeré zlo.” 

“Využil tě…” odtušil Andran. 

“Dnes se tomu říká grooming. Dlouhodobé vzbuzování důvěry, vylákání na tajné schůzky, kde dochází k sexuálnímu zneužití, násilí… A tak dále a tak dále.” vysvětlil Drystan. 

“Jak to skončilo?” zeptal se Andran. 

“Po pár intimních setkáních se mnou utnul kontakt. Nikdy mi nedal svoji adresu, takže jsem ho takhle nemohl hledat. Přes telefon se nedal kontaktovat, musel si změnit číslo… Našel jsem ale jednoho kamaráda. Přišel jsem za ním s tím, že se bojím, že jsem mu způsobil příliš bolesti, že si kvůli mě něco udělal… A ten kamarád… se jen začal smát. A oznámil mi, že jsem ho jen přestal bavit, stejně jako spousta chlapců přede mnou.” 

Andran jen šokovaně zanadával. Drystan se díval před sebe, ztracený ve vzpomínkách. 

“Byl to… zatraceně charismatický muž. Utěšuju se tím, že kdybych ho ještě někdy viděl, vytáhl bych pušku a zastřelil ho jako divokou zvěř, ale… stačilo by, aby otevřel pusu a já vím, že bych neudělal vůbec nic, byl bych zase jeho.” 

“Takže když jsi vyjmenovával moje dobré vlastnosti… proto jsi to slovo “charismatický” řekl s takovou dávkou trpkosti?” zeptal se Andran opatrně na poslední otázku, která ho zajímala. Drystan pomalu přikývl. 

“Jo. Proto jsem občas tak zlý. Jsi prostě… neskutečně a zatraceně charismatický muž…” zašeptal. Cítil, jak se mu láme hlas. Možná, že se tady po těch třiceti šesti otázkách do Andrana nezamiloval, ale něco bylo jinak. Důvěřoval mu a cítil, že se prolomily hradby, které si kdysi vytvořil. Rozplakal se. 

“Jestli se někdy objeví, slibuju, že vezmu pušku a zastřelím ho jako divokou zvěř dřív, než otevře pusu.” prohlásil Andran a pak Drystana objal. A ten se mu nebránil. Možná se měl rozplakat před někým dalším už dávno.