Hlubina - #Wordvember 2022, příběh devatenáctý

Jabán, vy Žaláti! 
Já bych se i omluvila, že jsem včera zase nic nenapsala a vynahrazuju to dneska, ale upřímně? Stejně to nikdo nehlídá, nikdo to neřeší a kdo ví, jestli vůbec někdy něco bude... Hehe. Takže prosím! Tady máme tedy trochu... No, nechci přímo říct morbidní povídku, ale rozhodně to není celé sluníčkové. Ale můžu vám slíbit relativně dobrý konec... relativně... No nic, tohle je můj konec! užijte si povídku!!

“Cože chtějí udělat?!” 

Drystan by už i chápal, kdyby mu takhle do kanceláře vpadl Andran přesně pět vteřin po té, co jeho návštěva, pan Hier, odjel. Ale ne. Do kanceláře mu vletěla rozohněná Minerva. 

“Nekoukej tak na mě!” vyhrkla Minerva. Nebyla to ona. Nebyla to ta nevyřáděná, záškodnická holčička. Teď byla opravdu… Jak jen to říct slušně… upřímně vyvedená z míry. 

A tak Drystan prostě sklonil pohled zase k počítači a začal datlovat do klávesnice. 

“Drystane! Přece jim to nedovolíme! Musíš udělat nějaký průzkum a dát jim dost informací o tom, že je to důležité historické místo!” 

Drystan si povzdechl. 

“A proč bych měl?” zeptal se pak a zase k  Minervě zvedl pohled. 

“Co jsem tě poznal a ještě předtím, než jsem tě poznal, jsi vždycky byla jen zlomyslný přízrak, který si ze mě i z Andrana utahoval, urážel nás a dokonce nás proti sobě poštvával.” 

Minerva zamrkala. Oh. Nepočítala s tím, že její rozmary bude Drystan chápat jinak. Ona to třeba viděla jako okořenění toho života na zámečku. Měla ráda drama. Ale možná se přepočítala? 

“Prostě… prostě musíš!” vykřikla a v tu chvíli zmizela. Drystan frustrovaně zabručel. Minerva uměla být dospělá. Možná sice vypadala jako osmiletá holčička, ale byla takhle v limbu mezi světem živých a mrtvých už několik staletí. Mentálně se přeci jen někam posunula. Ale občas… Občas se prostě objevila ta osmiletá holčička, kterou byla, když umřela. A zrovna teď se přesně ta malá holčička prodrala na povrch. Ale třeba… Drystan trochu zadoufal, že když jí teď dá čas… třeba se jí to rozleží v hlavě a pak s ním přijde jednat jako dospělá, jak to také umí. 

Ale po Minervě několik dalších dní nebylo ani vidu a ani slechu. 

“Drystane… Stalo se něco…?” rozhodl se konečně zeptat Andran. 

“Na co přesně narážíš, že by se mělo stát? Mě přijde, že se tady pořád něco děje.” vzhlédl Drystan od svého notesu s poznámkami. 

“Konkrétně narážím na absenci Minervy. Už několik dní ani jednomu z nás nic neprovedla. A pokud se nepletu, zmizela po návštěvě Hiera, ne?” 

“Ah, ano…” povzdechl si Drystan “Minervě se nelíbí, že chce Hier ještě před tím slavným plesem zasypat studnu, která je ve sklepě.” 

“Oh..? Proč ji chce zasypat? A nač ten spěch?” Andran byl poněkud překvapen. A Drystan dřív, než něco řekl, mu na to především pokrčil rameny. 

“Bojí se, že tam několik opilců zamíří a budou se chtít potápět pro poklady do hlubiny.” odvětil Drystan. 

“Ah, ale to by přece stačilo zamknout dveře do sklepa a případně na ni dát nějaké upozornění… ne?” odvětil Andran. 

“Andrane, musíš znát jedno základní pravidlo. Lidé jsou hloupí. Má to mnoho významů a mnoho potencionálních způsobů vyložení. Ale vždycky platí. Lidé jsou hloupí.” odpověděl Drystan a notes už definitivně odložil. Vrátí se k tomu prostě za pár minut. 

“Jistě, já vím, že lidstvo je banda idiotů. Ve svých patnácti letech jsem se nechal slyšet, že bych celé lidstvo prodal za pytel okousaných brambor.” mávl nad tím rukou Andran. Drystanovi cukly koutky. Ano, něco podobného tvrdí dodnes. Ale má větší standardy. Požadoval by minimálně napůl sežranou snickersku. 

“Jde o to, Andrane. Že kdybychom ty dveře zamkli, pořád to může být skupinka dostatečně odhodlaných opilců, aby dveře buď vysadila nebo dokonce vyrazila. A stačili by dva opravdu odhodlaní muži, ty dveře už nejsou, co možná kdysi bývaly.” vysvětlil Drystan bod číslo jedna. Dle výrazu a pokývnutí Andrana bylo nejen jasné, že jej upír poslouchá, ale také to, že s ním i v podstatě souhlasí. 

“No a pokud bychom tam snad chtěli dát nějaké upozornění, dokonce třeba ceduli “zákaz vstupu”, můžeš jen hádat, co by se stalo.” 

“Nikdo by si ji nepřečetl.” doplnil Andran. 

“Přesně tak. A pokud by si ji snad někdo z nich přečetl, jen by je to popíchlo. Jsou to vysoce postavení chlapíci, přece jim nebude někdo omezovat vstup na nebezpečná místa a páchání nezodpovědných hovadin.” dodal ještě Drystan. 

“Takže zasypat studnu přijde Hierovi jako ideální řešení. A proto je teď Minerva pryč? Je uražená?” zamračil se Andran. 

“No… Mám neblahé tušení o co jí přesně jde.” broukl Drystan. Andran mu dal pár vteřin, ale když se Drystan neodhodlával sám od sebe, prostě ho odkašláním a naléhavým pohledem pobídl k řeči. 

“Myslím si… Myslím! Že na dně té studny je Minerva… Tedy… To co z ní zbylo. Myslím si, že se tam v té hlubině jako malá před těmi staletími utopila. V kronikách je jen to, že se ztratila. Nikdo ji nikdy nenašel. Ani její tělo. A tohle by dávalo smysl.” vysvětlil konečně Drystan. 

“Ah… ale to ji tam přece najdou, ne? Takováhle studna se určitě musí skrze nějaký zákon prozkoumat, než bude zasypaná!” vyhrkl Andran. Drystan přikývl. 

“Tak v čem je problém?” vyhrkl Andran. 

“To já nevím!” vyhrkl stejně ostře Drystan. Andran se trochu zastyděl. Jistě. Drystan nemůže mít odpovědi na všechno. Tak nějak se mu omluvil pohledem. Drystan kývl a pak si povzdechl. Kéž by to věděl, kéž by to mohl Andranovi i sobě objasnit. 

“Tak já vám řeknu, kde je problém! Já nechci, aby mě někdo našel!” ozval se konečně rozčilený hlásek Minervy. Andranovi se zcela očividně ulevilo, když se otočil a viděl její přízrak, jak se vznáší kousek od nich. Drystan svou úlevu, že Minervu vidí, docela krotil. 

“Povíš nám… proč?” zeptal se raději opatrně. Minerva se na něj podívala. Pořád byla uražená. Ale už sem přece vletěla, tak by to asi celé mohla vysvětlit. 

“Protože když… když mě tam teď někdo najde, tak mě odtamtud vezmou a pohřbí mě a já už tady potom nebudu s vámi.” 

Jak Andrana, tak Drystana polila vlna pochopení. Andran dokonce k Minervě došel a klekl si před ni. 

“A ty se bojíš… že?” odtušil. Minerva přikývla. 

“Taky se mi tady s vámi dvěma líbí. Baví mě vás pošťuchovat a zlobit.” přiznala provinile. 

“Možná… Možná tě nepohřbí.” zamumlal Drystan. Minerva s Andranem na něj vykulili oči. 

“No co? Některé věci se nemění. Lidé jsou nejen hloupí, ale i divní. A může se stát, že třeba… Když se to dobře zařídí… Tak ty ostatky, které někdo vytáhne ze dna studny, tak nikdo nepohřbí, ale naopak je vystaví v prosklené vitríně, aby byly pak všem na očích.” vysvětlil váhavě Drystan. Nebyl si jistý, jestli to Minervu neurazí. Ale té se jen na tváři roztáhl úsměv. 

“Opravdu? Opravdicky opravdu? Nemusela bych překročit na druhou stranu?” 

“Nemůžu ti nic slíbit s úplnou jistotou. Ale můžu na tom zkusit zapracovat.” přikývl Drystan “a kdyby sis to někdy rozmyslela a já tady ještě dělal správce, tak mi řekneš a až pak bychom tě pohřbili.” 

Minerva začala rychle přikyvoval. 

“Tak vzhůru do hlubin!” vyhrkl Andran.