Malé zlozvyky - #Wordvember 2022, příběh osmnáctý

 Jabán, vy žaláti! 
Už jste mi odpustili, že jsem včera zapomněla vydat povídku? Ještě ne? Oh... No tak třeba pomůže tato dnešní povídka, která je snad nejdelší za celý měsíc. Samozřejmě v ní je naše typické drama, zákeřný duch a dva teplí idioti, co si ještě nezvládli říct, že jsou teplí jeden pro druhého. Tak snad si ji užijete! 

“Buď ho naučíš zpívat, nebo ho odnaučím zpívat já. Je to jednoduché.” prohlásila Minerva, zatímco prstem šťouchala do lustru a sledovala, jak se drobně kymácí. 

“Možná by stačilo, kdybys ho neposlouchala, když se zrovna sprchuje.” odvětil Andran, přehodil si nohu přes nohu a více se uvelebil v křesle. 

“Je to i pro tvé vlastní dobro. Až se konečně “dáte dohromady” jak se teď říká, tak to budeš nucen z vaší ložnice poslouchat také.” odpověděla mu Minerva. 

“Ah, je to jen jeden malý zlozvyk, to zvládnu.” mávl nad tím rukou Andran a vzal si svůj šálek čaje. 

“Bude to jen fér… Drystan tě také zbavuje tvých “malých zlozvyků”.” odvětila Minerva. Andran zpozorněl. 

“Jakých zlozvyků?” zamračil se. 

“Začal jsi klepat.” nadhodila jako první Minerva. 

“Ah, to je totiž slušnost. Sice jsem na její dosažení musel být zavřený přes sto let v kryptě, ale konečně jsem se ji naučil.” pokrčil Andran rameny. 

“Taky už si neolizuješ prsty, když obracíš stránky a neohýbáš rohy u knih, když je odkládáš.” pokračovala Minerva. 

“Jistě, materiál knih tím degradoval a teď, když jsou státem chráněná památka, tak k nim také musím řádně přistupovat. Mé předchozí chování bylo neomalené.” 

“Ah, ty si vážně oargumentuješ úplně všechno, hm? dobře… Tak například mi pověz, kdy a proč jsi přestal pít krev normálně Drystanovi potencionálně na očích a začal ses s ní skrývat?” založila si Minerva ruce na hrudi a vítězně se usmála. Andran se zamračil a prudce odložil šálek čaje. Už to byla pěkně dlouhá doba, co začal své stravování před Drystanem schovávat. Andran zlostně vstal a vyběhl z knihovny s Minervou letící mu v zádech. Když ale vtrhl do Drystanovy pracovny - a to bez klepání - Minerva už zůstala venku na chodbě a jen poslouchala. 

“Jak jsi jen mohl?! Jak se vůbec opovažuješ?! Není ti vůbec stydno?!” začal jančit Andran. 

“Za prvé, Andrane, laskavě se uklidni, za druhé, co jsme si říkali o klepání a z třetí… Netuším o čem to mluvíš.” prohlásil Drystan a snažil se udržet svůj hlas klidný. Raději uložil soubor, na kterém pracoval, protože tušil, že tohle by se mohlo protáhnout. 

“Ty… ty… na to tvoje klepání ti kašlu! Ty se mě snažíš ochočit! Měníš si mě a upravuješ podle mých představ! Ale to všechno teď končí! Už žádné klepání! Už žádné záložky do knih a dokonce začnu olizovat stránky, když je obracím! Zase začnu zpívat na chodbě a hrát na housle a hlavně… Už žádné schovávání mého jídla! Budu ti jíst pěkně na očích!” 

Drystan zůstal na Andrana hledět, zatímco ten popadal dech z toho, jak rychle to všechno ze sebe vysypal. 

“Takže… Moc rád bych ocenil, kdybys nepřestával s klepáním a používáním záložek do knih… stejně jako to olizování stránek jsou to strašné zlozvyky…” začal pomalu Drystan. 

“A ten zbytek?! Hm? Hm? Zbytek už je velká součást mojí osobnosti!” vykřikl Andran. 

“Nikdy jsem ti nezakazoval hrát na housle. A co se toho zpěvu týče, tak jsem tě jen prosil, abys nezpíval na chodbě před mojí kanceláří, když víš, že pracuji.” pokračoval tedy Drystan. Andranovi postupně začalo docházet, že má pravdu. A to mu velice rychle sebralo pomyslný vítr z plachet. Nešťastně dvakrát otevřel pusu a zase ji beze slova zavřel. 

“A k tomu poslednímu. Já po tobě nikdy nežádal, aby ses přede mnou nestravoval. Ano, párkrát jsem se možná zatvářil kysele, ale pochop, cucal jsi krev přímo z čerstvě zabitého králíka. Člověku, jako jsem já, to dá trochu času si zvyknout… Nikdy jsem ale po tobě nechtěl, aby ses od základu změnil.” ukončil Drystan odpovídání na list obvinění, která mu Andran přednesl. 

“Nechtěl…?” zopakoval Andran a trochu se za svou hysterickou scénu začal stydět. 

“Nechtěl. Možná budeš překvapen, já jsem byl také, když jsem si to poprvé uvědomil, ale mám tvou přítomnost rád a užívám si ji pro to, jaký jsi.” ujistil ho Drystan. Andran měl chuť se mu tam rozněžnět, ale pak k němu dolehlo zlomyslné chichotání. 

“Počkej tady.” vyhrkl ještě k Drystanovi a pak vyběhl na chodbu. Minerva se tam opravdu vznášela a trochu se chichotala. 

“Ty… tys to věděla! Ty jsi mě schválně vyprovokovala, abych udělal scénu a kompletně se znemožnil! Ale počkej! Já seženu kněze a ten tě tak prožene!” zahrozil duchu dívky naštvaný upír. 

“Ale prosím tě! Konečně jsem vás dohnala k situaci, kde ti Drystan řekl, že tě má rád.” mrkla na něj Minerva. 

“Aeh… No ještě počkej!” vyhrkl Andran a pak práskl dveřma a podíval se na Drystana. 

“Ehm..” odkašlal si “Děkuji, že jsi počkal.” 

“Nikam jsem se nechystal.” odvětil Drystan. Samozřejmě, že ty dva slyšel. A celá tahle situace mu přišla bizarní. Možná ne úplně nejbizarnější, ale rozhodně se ten fakt, že tady duch osmileté dívky vzbuzuje a manipuluje drama mezi dvěma dospělými muži, aby se ti dva sobě navzájem konečně vyznali, ten se rozhodně zapsal do top pětky. 

“Takže… ty mě máš rád?” prolomil ticho Andran. 

“To jsem neřekl, nepřekrucuj to!” vyhrkl Drystan “řekl jsem, že mám rád tvou přítomnost.” 

“No, to je alespoň začátek. A já slibuji, že se tedy měnit nebudu. A začnu se ti stravovat na očích.” pousmál se Andran. 

“A ty malé zlozvyky? Klepání a olizování stránek?” pozvedl Drystan obočí. 

“Budu klepat, nebudu olizovat prsty při otáčení stran a nebudu ohýbat rohy stránek, když budu knihu odkládat… pokud…” Andran se odmlčel. 

“Pokud?” pozvedl Drystan obočí. 

“Pokud si přestaneš zpívat ve sprše. Nedá se to poslouchat.” odpověděl Andran. 

“Jak to..:? Tys mě poslouchal? Byl jsi v mém pokoji, když jsem se sprchoval?!” Drystan prudce vstal ze židle, pěkně rozhoněný. 

“Ne! Ne, ne, to ne…” začal mumlat, ale Drystan ho přeslechl. 

“Úchyle!” vykřikl mladý správce a vyběhl ze své kanceláře. Andran se na moc nezmohl, jen ho vyprovodil pohledem. A sotva byl Drystan za rohem, ozvalo se to protivné chichotání velice pobavené Minervy.