Mihotání v mlze - #Wordvember 2022, příběh první

Jabán, vy Žaláti! 
#Wordvember je tady! Moc vás u něj vítám s prvím tématem, první povídkou a můžete se i letos těšit na povídky propojené. Budeme se opět točit okolo těch samých hrdinů a jejich společných dobrodružství, ačkoli to letos bude o něco jiné, než jak jsme byli za poslední dva roky zvyklí. Tak ať se zalíbí! 

Mihotání v mlze 

Měl s sebou tři termosky plné horského čaje a jak se jednou usadil k práci, nevystrčil z ní nos až dokud nebylo slunce dávno za obzorem. Býval to jeho zvyk. Někdo by mohl říct, že zlozvyk. Ale jemu vyhovovalo se od práce zabrat a na jeden zátah jí spoustu udělat, nevypadnout z tempa a být tak systematický a efektivní. 

To, že je noc a jeho oči jej pomalu začínají z práce pálit si Drystan plně uvědomil až ve chvíli, kdy byl od oné práce vyrušen hudbou. Bylo to nečekané. On sám miloval práci v tichu, žádná hudba, žádné zvukové ambience, žádné prázdné výplně pozadí. 

Táhlý zvuk houslí jej upoutal a na krátkou chvíli šokoval. Zdálo se mu, jako kdyby se hudba linula ze zdí okolo něj. Začal si spěšně procházet poznámky. Zabudoval snad někdo do zdí reproduktory? Je možné, že je někde centrální počítač a ten se teď spustil? 

Nic takového v poznámkách nenašel. Dokonce ani žádné zmínky o strašidlech. Od zmizení posledního šlechtického majitele tady na zámečku přes osmdesát let nikdo nestrávil noc a nejbližší vesnice byla dvanáct kilometrů vzdálená. Zámeček rodu Priddyů byl v dolině mezi lesy a horami, pěkně odříznutý a pokud se tady po osmdesát let děly podezřelé věci, nikdo o tom ani netušil. Veškeré nadpřirozeno zde mělo absolutní klid pro svůj tyjátr. Kdo teď klid neměl, byl Drystan. 

Nikdy neměl nic proti houslové hře. Zdálo se, že hraje někdo vskutku znalý tohoto umění. Drystanův problém byl, že tady teď nikdo vůbec hrát neměl. Nikdo tady ani neměl být! 

Mohl to snad být Hierův vtip? Předseda kulturní komise pro tento kraj byl veselý člověk, sem tam velice rád prohodil nějakou anekdotu, ale tohle by bylo příliš. Vždyť by si ani nemohl být jistý, že mu to vyjde. Nemohl vědět, že bude Drystan v salónku do… Proboha to už bylo jedenáct večer? A to si Drystan sliboval, že když se teď konečně netopí v materiálech pro studium, začne chodit spát v inteligentní dobu. Cha. To mu to tedy pěkně vyšlo. 

A hudba nepřestávala. Ale Drystan začínal pomalu rozeznávat opakující se segmenty. Ještě kdyby nebyl tak hudebně nevzdělaný, určitě by přišel na to, co je to za skladbu. 

Možná by se ale měl sebrat a najít onen zdroj. Někde být musí. Drystan se natáhl po telefonu, aby na něm rozsvítil baterku. Telefon na něj ale nijak nereagoval. Drystan se zamračil. Vždycky byl pečlivý a zodpovědný. Nebyl zvyklý, aby nechal telefon vybít. Ale je na loveckém zámečku ze sedmnáctého století. Svícen i se svíčkami našel brzy a jelikož se ještě nezbavil toho odporného zlozvyku, který získal na vysoké škole, zapalovač měl vždycky u sebe. Možná by si na to měl jít zakouřit. Nebo si možná bude potřebovat zakouřit až po tom, co zjistí, odkud ta hudba jde a co ji vydává. Zapálil svíčky a vyrazil chodbou. Když pak procházel okolo jedné zdi, pro svůj dobrý pocit z ní sňal kord. Vycházejíc na chodbu, nic se nezměnilo na jeho pocitu, že hudba je všude okolo něj. Ale přesto byl rozhodnutý najít zdroj. 

Drystan na chvíli zavřel oči a nechal své instinkty, aby jej navedly na správnou cestu. Takhle to musel udělat několikrát a hlavně se mezitím musel vrátit pro svazek klíčů, protože ho jeho instinkty vedly někam, kam neměl v plánu vůbec vcházet. 

Když pak stál ve sklepě, hledíc na vchod do krypty rodu Priddyů, zatoužil, aby si vzal také bundu. Byla tady dole zima. Zatímco si kord opatrně přidržel mezi koleny a jednou rukou si svítil, v druhé ruce Drystan prošel všechny klíče a konečně vylosoval ten, který by měl pasovat do zámku od dveří ke kryptě. Raději se nezastavoval a sotva odemkl, nechal klíč ve dveřích, zase pevně sevřel kord a nohou si dveře otevřel dokořán. 

K jeho prvotnímu překvapení se ze dveří krypty vyvalila mlha. Hudba přestala. Drystan natáhl vpřed ruku se svícnem. Plamínky se zachvěly, jako kdyby je něco polekalo. A pak se do toho ozvaly kroky. Někdo se k Drystanovu mihotavému světlu blížil. Ale mnoho Drystan nerozeznal. 

“Stůj!” vyhrkl a zvedl ruku s kordem. Kroky zastavily. Z mlhy se vynořila u svíček ruka. Prsty jemně protnuly vzduch a nechaly se plamínky pohladit. 

“Ach… už jsem téměř zapomněl na pocit tepla.” zazněl mužský hlas. 

“Kdo… kdo jsi?!” vyhrkl Drystan. Na chvíli zůstalo ticho. Zdálo se, že mlha pomalu klesá, ale dřív, než zmizela a světlo svíček mohlo cokoli odhalit, ozvalo se prudké fouknutí a jejich mihotavé světlo zhaslo.