Prastarý - #Wordvember 2022, příběh třináctý

Jabán, vy Žaláti! 
Iharo je tady s další povídkou pro letošní #Slovopád! Dnes je to asi nejprokrastinovanější povídka za letošek. Málem jsem ji nedopsala a úplně nadšená z ní nejsem. Ale tak snad... A snad to ještě někdo čte? Eh, i kdyby ne, tak stejně tady teď popřeju pěkné počtení! Užijte si povídku! 

 

Drystanovi chvíli trvalo, než Andrana našel. Rozhodně ho nečekal v kryptě, kde ho před několika týdny objevil. Potěšilo ho, že tentokrát jsou dveře pořádně zajištěné, aby se nezabouchly a Andran tak nezůstal na onom místě opět uvězněný. Drystan nejistě přešlapoval na prahu. 

“Vím, že tam jsi… pojď sem.” vyzval ho Andran. A tak Drystan vstoupil a klekl si vedle něj na chladnou zem. Pořád u ní vířila ta nepřirozená mlha. 

“Nechtěl jsem tě rušit, jen… už jsi o sobě podezřele dlouho nedal vědět.” podotkl Drystan. Šeptal, ani netušil proč. Možná aby nerušil mrtvé? 

“Dělal sis starosti, že bys ode mě měl konečně pokoj?” zeptal se s lehkým pousmáním Andran. 

“Naopak, ještě sis pořád neodpracoval to, jak ses mě pokusil kousnout.” namítl Drystan. Andran už se opravdu uchechtl. 

“Připojím se k tobě brzy. Jen uctím památku rodiny.” odpověděl pak jemně. 

“Můžu zůstat s tebou a uctít je také… Nakonec… žiji pod vaší střechou. Mapuji vaši historii…” navrhl Drystan. Andran tedy přikývl. 

“Dobrá. Ale teď už ticho a jen opakuj po mě.” prohlásil a pak pomalu začal. Oddělil jednu květinu od těch, které si přinesl a položil ji před Drystana. 

Byl to prastarý rituál. Co některé jeho části znamenaly už ani sám Andran nevěděl. Ale měl ho přeci jen rád. 

“Ve jménu otce… Matky.. syna i dcery.” 

“Ve jménu otce, matky, syna i dcery.” 

Drystan po něm opakoval každé slovo. nechtěl se odchýlit ani v nejmenším detailu. 

Andran mezitím zapálil květiny a podal sirky i Drystanovi, který zapálil květinu před sebou. Byly něčím napuštěné, jinak by tak dobře nehořely. 

“Plamen buď plamenem a v plamenu vášeň je, z vášně jde život a životem sejdeme. Popel pak nasytí zemi, pro kterou planeme.” 

I ta slova po Andranovi Drystan zopakoval a dal si záležet, aby si je zapamatoval. Musí se na ně pak Andrana zeptat.

Nastalo ticho určené rozjímání. Květiny pomalu hořely a ačkoli to bylo prazvláštní, Drystan za ně byl nakonec rád. Trochu ho hřály. 

Po určité době, která se v mysli Drystana táhla jako věčnost, jelikož netušil, na co přesně myslet a jak případně k Andranovým předkům promlouvat se šlechtic konečně pohnul. Vzal džbán vody, který měl nachystaný a polil s ním dohořívající květiny. Voda, která se rozlila po podlaze dosáhla jim oběma ke kolenům a Drystanem projela vlna chladu. Snad už je ten prastarý obřad u konce. 

“Z ohně jde kouř a vzdává se v nebesa, pro živé ať srdce zaplesá. Pro mrtvé úctou ať plane. Kouř je jen vzpomínka, vzpomíná dál plamen.” dokončil modlitbu Andran a Drystan slova znovu zopakoval. Pak na Andranovo pokynutí konečně vstali a vyšli z krypty. Ani jeden z nich nepromluvili, dokud se ze sklepení nevrátili zpátky do chodem v přízemí zámečku. 

“Povíš mi o tom obřadu víc?” zeptal se Drystan. 

“Jeho pravý význam už je i mě ztracený. Ale můžu zkusit říct, co vím.” přikývl Andran. 

“To je tak starý?” pozvedl obočí Drystan.

“Neskutečně… Tvrdí se, že se táhne už od vzniku našeho rodu a to je pěkně daleko.” 

“To ano… Zrovna Priddyové se dají vyhledat až do opravdu hluboké historie.” souhlasil Drystan s Andranem. 

“Tak, tak… No, tak pojďme do tvé kanceláře, ať to můžeš sepsat.” pousmál se na svého společníka Andran. 

“Děkuji za tvou důvěru.” odpověděl vděčně Drystan. už to nemohl popírat. Byli si blízkými přáteli. A teď, když ho Andran pustil k něčemu tak intimnímu… Dluží mu teď něco podobného? 

Jako kdyby mu Andran četl myšlenky, tuhle nevyřčenou otázku ihned zodpověděl. 

“Jen oplácím tvou důvěru. Od té chvíle, co ses mi otevřel a svěřil…” připomněl Drystanovi. 

“Nemluvme o tom.” zamumlal Drystan a uhnul pohledem. Andran jej obešel a chytil za ruce. 

“Myslel jsem vážně, co jsem řekl. zastřelím ho, sotva by se někdy objevil na dohled. A nechci… nerad bych, abys litoval toho, že ses mi otevřel.” 

“Andrane…” Drystan znervózněl “víš, že nejsem na tahle stará rytířská gesta…” 

“Tohle prostě budeš muset přijmout. Je to gesto nejstarší. Možná nejprastarší.” ušklíbl se Andran. Tušil, že sotva do toho vloží trochu humoru, tak se Drystanovi uleví. A měl pravdu. Drystan sice vykroutil ruce z jeho sevření, ale nikam neutíkal a dokonce se Andranovi podíval do očí. 

“Tak pojď, ty prastarý rytíři. Jdeme sepsat ten obřad a já si mezitím zkusím zvykat.” pousmál se a pak se zase vydal chodbou dál. Andran pokroutil hlavou. Jak dlouho ho ještě bude Drystan trápit, než se do něj buď také zamiluje a nebo se z toho Andran prostě zblázní?