Skleněné housle - #Wordvember 2022, příběh druhý

 Jabán, vy Žaláti! 
Je už docela pozdě, ale přece jen je to tady! Další povídka pro letošní #Wordvember 
Snad jste od minule alespoň trochu zvědaví. Zatímco včera to bylo pěkně napínavé, dnes už jsem zvolila trochu odlehčenější formu. Dejte mi vědět, jak se vám toto pokračování líbí a šťastný #Slovopád! 

“Měl jsi v ruce kord! Ty jsi s sebou táhl dolů do krypty kord… A pak mě prostě kopneš?!” 

“To pořád neodpovídá na moji otázku!” 

“Já ti kašlu na tvoji otázku! Proč s sebou taháš kord, když potom kopeš a mlátíš rukama?” 

“Měl jsem tě ještě kousat?” zamračil se Drystan. Druhý muž si odfrkl. 

“Na kousání jsem tady expert já.” 

“Jo, to jsem postřehl! Úchyle!” okřikl ho znovu Drystan. 

“No dovol?” ohradil se muž. 

“Nedovolím! A teď mi kruci řekni, kdo jsi!” 

Už nebyli dole v kryptě, nebyli ani ve sklepě. Po tom, co neznámý sfoukl svíčky se na Drystana vrhl a ten velice dobře mířeným kopancem trefil tohoto muže do rozkroku a pak ho ještě praštil do tváře. A pak se rozběhl ven, muž za ním, ale jeho zkřehlé nohy ho příliš daleko nedonesly, hned nad schody ze sklepa se mu podlomila kolena a on upadl. Teď tady seděli na zemi a křičeli na sebe. 

“Neříkej mi, že mě nepoznáváš!” vyhrkl neznámý muž. 

“Kdybych tě poznával, tak po tobě nechci, abys mi řekl, kdo jsi!” odsekl Drystan. 

“Co je za rok?” obrátil najednou onen muž. Drystan se zamračil. 

“Dva tisíce patnáct.” odpověl. 

“Oh… Sto a sedm let…” zamumlal muž a začal se pomalu zvedat. 

“V jakém stavu je místní obrazárna?” zeptal se znovu. Drystan byl zmatený. O čem to byla najednou řeč? Ale vstal také. 

“V dobrém, místní sbírky jsou téměř kompletní.” odpověděl poslušně. Snad se tím někam dostanou. Muž pokýval. 

“Tak jdeme.” prohlásil rozhodně a zatímco se přidržoval zdi, zamířil k obrazárně. Zdálo se, že cestu zná. Drystan byl zmatený. Kord zůstal ležet dole ve sklepě, ale věřil v sílu svých kopanců. A třeba mu tentokrát uteče místo toho, aby se zastavoval a sedal si k němu. Pozoroval široká záda druhého muže. Musela mu být zima. Byl jen v plátěné košili a kalhotách. A na dotek, když se na Drystana vrhl, Drystan ucítil, jak je studený. Měl by mu nabídnout čaj a deku? Zavrtěl hlavou. Ne, důležité je, aby zjistil, co je ten vetřelec zač a jak se dostal do krypty, která se otevírá jen zvenčí. 

Konečně došli do zámecké obrazárny. Zdi byly převážně pokryty výjevy lovů a obrazy zvěře. Ale na velké zdi oproti vstupu byl namalován strom života a po jeho větvích byly rozvěšeny portéty rodiny Priddyů. Mladý muž došel k nejmladšímu obrazu, na kterém byl dědic tohoto rodu, který kdysi záhadně zmizel. A když se tento muž k obrazu postavil, Drystana v první chvíli zamrazilo. Oči modré jako nebe, téměř žhnoucí, zasazené v pohledné tváři s výraznými lícními kostmi a orlím nosem, kterou lemovaly husté, vlnité vlasy barvy slámy. 

“Mé jméno je Andran Fridrich Priddy.” představil se konečně muž. 

“Ale to je nemožné! Andran Fridrich Priddy zmizel v roce devatenácet osm.” namítl Drystan. A pak si uvědomil, co znamenalo to číslo, které jeho společník zmínil na chodbě. 

“Přesně tak. Před sto a sedmi lety.” přikývl muž. Drystan se zamračil. 

“To je nějaký hloupý vtip! Jak bys mohl přežít takovou dobu zamřený v kryptě!” vyhrkl ihned na obranu. Musel zachránit svůj rozum. 

“Krysy.” odvětil jednoduše “Andran”. 

“Krysy?” zopakoval Drystan. Muž naproti němu se trochu zasmál pro sebe. 

“Ano, víš… jak jsem zmínil, že jsem expert na kousání… Jsem… Řekněme, že bychom to mohli nazvat přítelem Doriana Graye.” vysvětlil. Drystan si založil ruce na hrudi. 

“Mluvíš hovadiny a mě to přestává bavit.” podotkl. Začínal být unavený. Nemůže ho prostě zavřít zpátky do té krypty a vyřešit to zítra? 

“Jak bych to… Četl jsi tu knihu? Obraz Doriana Graye.” 

“Ano, četl, maturoval jsem z ní.” odvětil Drystan. 

“Maturoval..? Eh, na tom nesejde. Dorian Gray, zůstává mladý, nemění se, prochází životem, stále stejně krásný, uhrančivý. Čas se jej nedotýká.” popisoval “Andran”. Drystan tam stál se stále složenýma rukama na hrudi a jedním pozvednutým obočím. 

“Vampýr!” 

Drystan se uchechtl. Jistě, metafora rozkošná, ale vážně ten blonďák čeká, že mu na to skočí?! 

“Oh, ty jsi tak vampýr, jako dokážeš hrát tady na ty skleněné housle!” vyhrkl Drystan a mávl rukou k vitríně, která byla kousek od nich. Byly v ní vystavené housle z různých prapodivných materiálů. Včetně skla. 

“Oh! Přijímám!” nadchl se Andran a vrhl se k vitríně. Otevřel ji a vytáhl housle. Dal si je pod bradu a začal hrát. Bylo to zvláštní. Takhle housle nikdy nezněly. Ale byla to hudba, příjemná a omamná hudba. Drystan zůstal šokovaně zírat. 

“Když je otec pořídil, matka mu řekla, že jsou tak zbytečné, jako zpěvník němému. A tak jsme se s otcem trucovitě rozhodli najít způsob, jak je rozeznít. A povedlo se nám to. Čekal jsem, že tyhle už tady nebudou. Čekal jsem to tady celé rozkradené, abych pravdu řekl…” Andran si povzdechl a housle odložil zpátky na místo, pak se otočil na Drystana. 

“Tak co..? Už mi věříš?”

“Já… měl bych jít spát.” zamumlal Drystan.