Svatý klid - #Wordvember 2022, příběh osmý

 Jabán, vy Žaláti! 
Tak tady je další povídka. Víte, taky by se mi trocha klidu hodila, ale to bych to nemohla být já. I když mám volné odpoledne, stejně si neodpočinu. V té mojí hlavě prostě není nikdy klid. 
A jako v mojí hlavě, asi nikdy nebude klid ani v té Drystanově. Chudáček náš malinký... 

Drystan s povzdechnutím dosedl na židli v jídelně a jen unaveně sledoval stůl zapráskaný nádobím, zbytky a odpadky. Nejraději by zavřel oči a neviděl to, ale sotva zavřel oči, slyšel cinkání skleniček a falešný smích nafoukaných politiků, kteří mu neskutečně dávají najevo, jak jsou lepší než on a moc dobře si uvědomují, že je potřebuje. Byl to ohavný večer a on už jej nikdy nechtěl zažít znovu. 

Andran vešel do jídelny a pomalu si přisedl vedle Drystana. Ten k němu unaveně vzhlédl. 

“Co kdybych ti pomohl?” nabídl Andran. 

“Pomohl..? Nebude to pro někoho tvé krve urážející?” podivil se Drystan. Andran pokrčil rameny. 

“Čas, kdy jsem já nebo mé jméno něco znamenali je pryč. Teď už se klidně ponížit mohu. A navíc…” 

“Navíc..?” pobídl ho Drystan. 

“Už tak ti dost komplikuji život. Tak bych mohl zkusit ti ho ulehčit?” pousmál se nejistě Andran. Drystan málem nevěřil svým uším. Ale nechtěl promarnit takovou příležitost. I kdyby to byl jenom sen. 

“Dobře, přijímám. Alespoň to bude brzy hotové a já budu mít klid.” 

“Svatý klid.” zazubil se Andran a pak vytáhl notes a tužku. 

“Takže uděláme seznam toho, co je potřeba udělat a pak si to seřadíme podle priorit a rozdělíme.” prohlásil odhodlaně. Drystan na něj už zase zůstal jen zírat. 

“Jak…?” zašeptal šokovaně. 

“Už jsem si všiml, jak vlastně pracuješ.” usmál se Andran. Ano, tohle byl přesně způsob Drystanovy práce. Seznam, určení priorit, systematické plnění. Drystan se musel kousnout do rtu, jinak by asi Andranovi řekl, že ho miluje. Místo toho jen začal přikyvovat a po vyzvání šlechticem začal diktovat, co všechno je třeba udělat. Pak se shodli na tom, že není žádná věc, na kterou by bylo přímo třeba dvě osoby, takže začali pokládat priority a rozdělovat si úkoly. 

Dali se do práce a jelikož byli oba dva pečliví a opravdu se drželi seznamu, všechno příjemně odsýpalo. 

“A co ty květiny?” zeptal se na závěr Andran. Drystan pokrčil rameny. 

“Asi si je můžeš nechat. Jestli se ti líbí.” navrhl. Andran se zasmál. 

“Jistě, že se mi pivoňky líbí, jsou mé oblíbené. Nechal jsem se s nimi dokonce namalovat na můj portrét do rodokmenu.” 

“Já vím.” přikývl Drystan “podle toho jsem ty květiny vybíral.” 

“Ale já se nechal namalovat se žlutými.” připomněl Andran. 

“Já vím.” zopakoval Drystan. 

“A to proto, že žluté pivoňky znamenají přání štěstí a prosperitu.” pokračoval Andran. 

“Já vím.” 

“Ale tohle jsou růžové pivoňky.” poukázal upír na květiny na stole. 

“Já vím…” 

“A uvědomuješ si, že jsi je vlastně pořídil ty a když říkáš, abych si je nechal, tak mi je tím vlastně dáváš?” 

“Hádám, že tak to můžeš říct…” zamumlal Drystan. Andran se usmál a hlas mu zjihl.

“A víš, co znamenají růžové pivoňky?” zeptal se. 

“Ne, to tedy opravdu nevím.” odpověděl Drystan. 

“Ah… dobře.” kývl Andran a dál se usmíval. Zatímco Drystan čekal, jestli mu to třeba prozradí, tak upír posbíral kytice, dal je do jedné vázy a tu pak popadl. Drystan si tedy odkašlal, protože bylo jasné, že se Andran chystá k odchodu. Opravdu to upíra zastavilo. 

“Ano…?” zeptal se. 

“Co znamenají růžové pivoňky?” 

Na tu otázku se Drystanovi Andran jen zasmál a zmizel ze dveří jídelny. Květiny si odnesl. Drystan si odfrkl a šel si uvařit čaj. Konečně si mohl hodit nohy na stůl a trochu si třeba číst. nebo jen hledět na dvůr a vychutnávat si ten požehnaný klid. 

Ale ať už zkusil jakoukoli aktivitu, i třeba stavění domečku z karet, jeho mysl tam k té otravné otázce pořád zabíhala. A tak prostě sešel do kanceláře a ten počítač zapnul. Trvalo to jen chvíli, než tu odpověď našel. Musel se plácnout do čela. Tak to ten svatý klid opravdu bude mít až po smrti. 

*A ten význam je tedy náklonnost a romantické pocity