Třetí kapka - #Wordvember 2022, příběh třetí

 Jabán, vy Žaláti! 
Den třetí a co to tady nemáme? Iharo si vytváří vlastní upírský lore? Heh, zkoušíme to. Dejte vědět, jestli vám dává smysl a co si o něm myslíte! A ano, taky jsem si musela trochu pogooglit, jak daleko byla věda na začátku dvacátého století. Tak snad to bude stát za to! 

Drystan se probudil později, než byl zvyklý. Teď už byl zodpovědný sám za sebe a svou pracovní dobu si určoval jen on. A tak si mohl dovolit nespěchat, najíst se a s uvařeným čajem v termosce pomalu sejít do salónku, který se rozhodl využívat jako svoji pracovnu. Byla to menší místnost s krásným štukovaným stropem. Květinové vzory se symetricky kroutily okolo jednoho většího lustru vyrobeného z propojených paroží vysoké zvěře. Naštěstí už byl elektrifikován, jako i zbytek zámečku. Měl všechna povolení a požehnání, aby využíval masivní barokní stůl, který vévodil místnosti, jako svůj pracovní a tak se za něj usadil. Samozřejmě si obstaral židli, která tak cenná nebyla a pod ni dal pro jistotu podložku, aby ochránil staré parkety před poškozením. A když už se chystal ponořit do práce, ozvalo se zaklepání. Ve dveřích se objevil Andran. 

“Tak jsi konečně vzhůru.” prohlásil a vyrazil k Drystanovi, který jej mezitím propaloval nepříliš nadšeným pohledem. 

“Očividně ne dost…” zamumlal si mladík spíš pro sebe. Andran se v odpověď je zazubil a usadil se na kraji stolu. 

“Myslím, že bychom si měli promluvit… Ehm, ani ses mi nepředstavil.” 

Drystan si povzdechl. Byl si jistý, že je vzhůru. Bohužel to ale znamenalo, že tahle noční můra nebyla vůbec jen výplod jeho šílené hlavy. 

“Drystan Vaughen.” odpověděl jednoduše. Nechtěl si s tímhle nezvaným majitelem zámečku povídat. 

“Těší mě, Drystane. A teď pojďme do jídelny, ať tady nemusím sedět na stole jako chuligán.” prohlásil Andran, zase vstal a vyšel ze dveří. Drystan vstal a vydal se za ním. Ať už to má za sebou. 

“O čem chceš mluvit?” zeptal se už po cestě chodbou. 

“Oh, například o tom, jak je teď s mým domovem nakládáno, co tady děláš ty a co se bude s tímto místem dít. Také bych rád nadhodil téma, jak jsi mě včera zbil, když jsem se pokusil z tebe napít, to bylo vážně nevychované.” 

“Prosím?!” vyhrkl Drystan. Andran jen pokýval hlavou. Bylo těžké odhadnout, jestli si z něj utahuje a nebo to myslí vážně. Možné bylo obojí. A pro Drystana bylo na tyhle hlouposti ještě moc brzo po probuzení. 

“Prý nevychované! A skočit někomu po krku je vychované? Co jsem měl asi dělat? nechat se proměnit na upíra?!” rozkřikl se na Andrana. Ale ten jen zavrtěl hlavou. 

“Tak to vůbec nefunguje. Aby ses proměnil na upíra, musel by ses napít mé krve. Přesněji vzato stačí pouze tři kapky.” 

“Tři kapky?” zopakoval Drystan. Andran přikývl a pak otevřel dveře do jídelny a posadil se do čela stolu. Drystan si sedl po jeho levici. 

“Proč zrovna tři kapky?” zeptal se Drystan. Andran se pousmál. Líbil se mu ten zájem. A nehodlal si teď rýpnout, protože pak už by mu to ten tvrdohlavý mladík nepřiznal… to, že ho to vlastně celé zajímá. 

“Zásadní je samozřejmě ta poslední. Koukni, celá ta teorie, že se upíři rodí tím, že je smrtelník kousnut už jiným upírem je celkový nesmysl. Vždyť se takhle krmíme. Kdyby se měnil každý, koho kousneme, za chvíli by nám došlo jídlo. A pak přišel nějaký chytrák a zkoušel tvrdit, že se promění jen ten, koho nevysajeme do poslední kapky. Ale zkus si někdy vypít tolik tekutiny naráz.” dal se tedy do vysvětlování a nejdřív tedy začal s tím, co je na tom špatně. 

“Myslel jsem, že upíři vlastní krev nemají.” podotkl Drystan. Tahle část historie pro něj nikdy nebyla. Pověry v nadpřirozeno ho nikdy tolik nezajímaly. 

“Jistě, v žilách nám proudí prach… to už taky nějaký matlák napsal. Ale ne. Máme krev. Ale samozřejmě je jiná, jelikož je tam zpřeházená genetika.” 

“Jak ty víš o genetice?” zamračil se Drystan. 

“Zemřel jsem v roce devatenácet osm. To už měl Mendel dávno zahradu zmutovaných hrášků. Ačkoli pojem mutace zavedl až de Vries někdy po roce devatenácet.” odpověděl Andran. Drystan na něj zůstal zírat. 

“No, jak jsem říkal, zásadní je ta třetí kapka. Naše krev je pro lidi jedovatá a je poměrně agresivní. Napadá vaši krev a přetváří ji. A výsledek je právě závislý na množství. Po druhé kapce je jedu dost na to, aby sice nějak genetiku přetvořil, ale ne dost silný na to, aby to otrávený člověk přežil. Třetí kapka už stačí, aby jedu bylo tolik, že to člověk přežije a jeho proměna se ukončí.” 

“Takže je to v podstatě mutace. Upíři jsou mutanti.” vypadlo z Drystana. 

“Sám jsi mutant.” zabručel Andran poněkud dětinsky. 

“No, jelikož je tedy naše krev tak agresivní, je třeba neustále ji dokrmovat, když to řeknu zjednodušeně.” dodal pak na závěr svého vysvětlování. 

“Ah, takže je třeba podávat opět geneticky bohatou stravu, čerstvou… Ovšem krev nemusí být lidská a tak ti vystačily krysy… vážně?! Krysy ti vystačily tak dlouho?” zamračil se Drystan. 

“Jistě, že ne. Posledních pár desetiletí jsem trpěl hlady, proto jsem se na tebe také vrhl jako zvíře.” vysvětlil Andran. Drystan pokýval hlavou. 

“Jistě… Chápu. Musíš mít příšerný hlad.” zamumlal. 

“To mám.” potvrdil Andran. Drystan se na něj podíval. A pak jím proběhla vlna uvědomění a naštvání.

“A proto jsi mě vzal do jídelny?! Chceš, abych tě nechal se ze mě nakrmit?!” vykřikl pobouřeně. 

“Prosím…” zamrkal na něj Andran a zkusil se zatvářit jako to nejroztomilejší štěně.