#Wordvember 2024 - Lízátko pro hosta

Jabán, vy Žaláti! 

Víte, co mi chybí? Chalva. Když jsem studovala střední školu, na internátu jsem měla spolubydlící a její maminka dělala domácí chalvu. A byla to ta nejlepší věc na světě. Snad se mají obě dvě dobře. 
A snad se máte dobře i vy. Asi bych vám k dnešnímu příběhu doporučila něco sladkého na zub. Mohlo by se to hodit. 

#Wordvember #Wordvember2024 #Slovopad #Slovopad2024

Lízátko pro hosta

 Minerva si spokojeně procházela stánky na tržišti. Sibyla musela záměrně zkracovat kroky, aby Minervu každou chvíli nepředbíhala. Minerva jí tvrdila, že to je tím, jak rozdílných postav jsou. Použila při tom zvláštního příměru. Něco o včelím úlu a dubu s vosím hnízdem. Sibyla si z toho moc nedělala, protože jí bylo jasné, že Minerva se prostě jen ráda prochází. A zastavuje se absolutně u všech a všeho. Už nějakou chvíli se Sibyla zabývala představou Minervy, jak její pozornost strhne nějaký motýl a jak ho mladá čarodějnice nahání po louce. 

“Barnabáši!” 

Sibylu z představ vytrhl hlas samotné Minervy. Rychle se vzpamatovala a vzpomněla si, že nejsou na louce a její společnice neloví motýly. Jsou uprostřed města, uprostřed tržiště a Minerva si právě “ulovila” jednoho z místních obchodníků. Sibyla si matně vzpomínala, že Barnabáš má obchod s dováženými specialitami. Minerva jí mnohokrát básnila o mandlích v karobu. Jen ona jim říkala “mandle v kabobu”. 

Barnabáš se zdál podobně polekaný tím náhlým výkřikem jako Sibyla, ale narozdíl od ní, on se velice rychle oklepal a na Minervu se velice široce usmál. 

“Takže tady skončí všechny ty peníze, které sis našetřila?” poznamenala Sibyla. 

“Všechny ne!” zavrtěla hlavou Minerva, ale šlo vidět, že už dávno vybírá z dovážených dobrot. 

“Mandle v kabobu máš?” zeptala se už spíše ze zvyku Minerva Barnabáše. Nepředpokládala, že by její drahý soused opomněl zásobit se její nejoblíbenější sladkostí. 

“Samozřejmě, že mám.” Barnabáš byl zkušený obchodník. Rozhodně měl tedy zkušenost s touto městskou čarodějnicí a tak už rovnou vytahoval pytlík s mandlemi. 

“Co to tady máme dál…” Minerva přeskakovala očima od jedné sklenice k druhé, prohlížela si jejich obsah, občas nadzdvihla víko a přičichla. 

“Tohle!” ťukla pak prstem na sklenici, ve které byla jakási bílá hmota plněná mandlemi, nasekaná na malé kousíčky. 

“To je nugát, Minervo.” 

“To zní moc hezky. Prosím, kilo nugátu.” zazubila se Minerva. Barnabáš znejistěl. 

“Je to moc?” pozvedla čarodějnice zmateně obočí. 

“No… docela…” pokýval Barnabáš hlavou.

“Ah, tak tolik, kolik uznáš za vhodné.” mávla nad tím Minerva rukou. Sibyla trochu nešťastně kroutila hlavou, když to poslouchala. Ale když chtěla počastovat Barnabáše aspoň omluvným pohledem, zjistila, že ten si z toho nic nedělá. Zjevně to nebylo poprvé. 

“Oh a co je tohle? To vypadá docela křehounce?” ozvala se Minerva, zatímco ukazovala na zvláštní bochníček přímo před Barnabášem.

“To je chalva.” 

“A je to dobré?”

“Minervo, všechno, co prodávám, je dobré.” 

Sibyla si trochu odkašlala, aby neskákala nikomu do řeči. Počkala, až se na ni oba podívají. 

“Chalva je dobrá, tomu můžeš věřit.” pronesla jemně. Minerva si Sibylu prohlédla. To bylo asi poprvé, co doopravdy projevila zájem o něco tady na trhu. Nic tedy neřekla konkrétně, ale Minerva jí to poznala v očích. 

“Všechnu chalvu, co máš!” usmála se na Barnabáše rozhodně. 

“Minervo!” to už ji Sibyla okřikla. Minerva se trochu začervenala. Chtěla Sibyle udělat radost. Ale asi by svou přítelkyni potěšila, kdyby už tolik nepřeháněla. Nakonec zvedla palec a ukazováček pravé ruky a roztáhla je od sebe jak nejvíc mohla. 

“Tolik.” 

“Tak tolik.” přikývl Barnabáš. I na takové míry množství už byl zvyklý. Nebyl přece jen obchodníkem první den. 

“Ještě něco, co tě zaujalo, Sibylo?” otočila se Minerva na svou přítelkyni. 

“Ne, děkuji… Možná bychom neměli tady panu Barnabáši vykoupit úplně všechno.” zavrtěla Sibyla hlavou.

“No když myslíš. Ale podívej se, chalvy mu třeba zbude ještě spousta.” 

“Minervo, já myslím, že pro dnešek to stačí.” 

Minerva tedy pokývala hlavou a zase se otočila na Barnabáše. 

“Tak to všechno… A ještě lízátka, prosím.” 

Sibyla se zamračila. 

“Myslela jsem, že…”

“Lízátka nejsou pro mě, jsou pro hosty.” skočila jí hned do řeči Minerva. 

“Pro hosty?” Sibyla překvapeně zamrkala. Minerva kývla a zatímco její společnice sbírala síly k odpovědi, převzala si veškerý nákup, včetně asi dvaceti lízátek, zaplatila a nastrkala to vše k sobě do proutěného košíku. 

“Můžeme?” oslovila pak Sibylu, která stále ještě hledala slova. 

“Jistě, jistě. Jen jsem si do teď nikdy nevšimla, že by k tobě chodily na návštěvu děti.” prohlásila konečně Sibyla. 

“Taky k nám děti moc nechodí. Ty jen málokdy potřebují moje služby.” souhlasně přikývla Minerva. 

“Tak proč jsi koupila lízátka? A tolik…” 

“Lízátka jsou pro všecky, Sibylo, ne jen pro děti.” odpověděla Minerva, jako kdyby to byla ta nejjasnější věc na světě. 

“Ono nemá cenu se s tebou o tom přít, viď?” 

“Nemá. Ale abys mi věřila, tak prosím.” Minerva začala šátrat v košíku, brzy jedno lízátko vytáhla a hned z něj sundala papírový obal

“Minervo, já ne-” 

Sotva se Sibyla pokusila bránit, Minerva jí lízátko strčila do úst. Široce se na svou přítelkyni usmála, pak z košíku vytáhla ještě jedno, tentokrát pro sebe. Sibyla se rozhodla kapitulovat. Tak prostě zase jednou prohrála v… Ať už to bylo cokoliv, co mezi ní a Minervou bylo. 

Zjevně byl Barnabáš jejich poslední zastávkou, neboť Minerva zamířila již známou cestou domů. 

Město, kde Minerva, a teď vlastně i Sibyla žily, nebylo příliš velké. Sotva za pár minut už procházely malou dřevěnou brankou vedoucí ke dřevěnému domku s jedním patrem. Na kamenném sloupku vedle branky stála velká lucerna, na které byly speciální čarodějnické runy, ukazující těm, kteří to potřebovali, že toto je místo otevřené všem dobrým duším hledajícím přístřeší. Na tu teď Minerva dvakrát klepla a lucerna se rozzářila teplým světlem. Znamení, že obyvatelé domu jsou přítomni. 

Uvnitř je nejdřív čekalo svlékání vrstev šál a kabátu. Ačkoli už jaro přicházelo, slunce pořád ještě bylo docela studené. Minerva pak hbitě vzala košík, který celou dobu nesla Sibyla a utekla s ním do spižírny. Sibyla se tedy rozhodla vyskládat obsah toho druhého košíku alespoň na stůl v kuchyni. Byla sotva v polovině nákupu sladkostí, když ji vyrušilo klepání. Zaváhala.

“Minervo! Někdo klepe!” zavolala Sibyla na svou společnici. 

“Tak běž otevřít!” ozvala se jí hned Minerva. Jistě, ať jde otevřít. To přece dávalo smysl. 

Ve dveřích stál mladý hnědovlásek v dobrém, ale nošeném oděvu. Byl zčervenalý ve tvářích a rychle oddechoval. Spěchal sem snad…? 

“Slečno Sibylo… Je… Je slečna Minerva doma?” 

Sibyla přikývla a pustila mladíka dovnitř. Šlo vidět, že tady není poprvé, najisto vešel do kuchyně a rozhlédl se. 

“Minervo! Máš hosta!” zavolala Sibyla, sotva jejich návštěvníka dostihla. 

“Počkejte na mě chvilinku!” zavolala Minerva ze spižírny. Sibyla tedy pokynula mladíkovi k lavici a ten se slušně posadil. Rozhostilo se mezi nimi nejisté ticho. 

“Ehm…” Sibyla si odkašlala a hrábla do košíku, který byl stále ještě položený na stole. Viděla, jak k ní mladík nervózně vzhlédl. 

“Lízátko?”