#Wordvember2024 - Červená nitka

Jabán, vy Žaláti! 

Vážně, pozdrav, který jsem zavedla před více než deseti lety by už stál za update, ne? Eh, možná se nad tím zamyslím. 
Chcete něco na zamyšlení i vy? Tak dobře. Dává se do česnekové polévky majoránka? Zamyslete se a až najdete odpověď, napište, jestli jste tým Minerva a nebo tým Sibyla. Kdo je kterého názoru se dozvíte, když dočtete povídku do konce! Užijte si druhý wordvemberovský výplod!

#Wordvember #Wordvember2024 #Slovopad #Slovopad2024

Červená nitka

Dobruše byla mladá dívka, která jako všechny dívky v jejím věku, toužila po lásce. Sledovala, jak její sestry, Dobromila a Dobroslava, přebíraly v nápadnících, dokud nenašly toho dost dobrého, jak si pak každá toho svého brala do sadu, dlouhé hodiny se držely za ruce a mluvili a mluvili. 

A jak Dobruše dospívala, více a více si zoufala, že ji tohle nikdy nečeká. Narozdíl od svých sester na sobě vnímala spoustu nedostatků. Byla poměrně vysoká. Ne tak vysoká, aby se nevešla do dveří, ale dost, aby převýšila většinu dívek ve městě. Zatímco Dobromila měla krásné zlaté vlasy a Dobroslava je měla hnědé jako kaštany, Dobruše měla vlasy barvy slámy, která ležela na podlaze kravího stání už nějakou řádku dní. Měla moc velký nos a oči daleko od sebe a uhry nejen že ji neminuly, naopak se jí po tvářích rozesely tak, že se pod nimi její obličej úplně ztratil. 

Dobruše dlouho prosila u své matky a její matka pak dlouho prosila u místní čarodějnice, aby jí s těmi uhry pomohla. Slečna Minerva se dlouho kroutila, vymlouvala se a nechtěla povolit. Ale pak viděla, jak Dobruše pomalu nevycházela ani z domu. 

Dobruše i její matka, stejně jako většina města, měly v Minervu plnou důvěru. Viděly, co Minerva dělá a většinou to bylo prostě míchání spousty bylinek dohromady a dlouhé rozhovory s těmi, kteří za ní přišli. To přece nebylo nic magického, nebo ano? To, že Minerva některé ty bylinky musela nutně sbírat o úplňku mezi půlnocí a třetí hodinou ráno, nad tím už se dalo mávnout rukou. 

Tak jako tak Minerva Dobruši neskutečně pomohla. Brzy po tom, co léčivá mast a naordinované procházky po čerstvém vzduchu v rodinném sadu zabraly, Dobruše se zase vrátila i k procházkám městem a začala víc a víc času trávit u hrnčířské dílny. Hanuš na ni vždycky zamával a jednou dokonce řekl, že si všiml, když nechodila po městě a dělal si starosti. 

Všechno šlo tenkrát jako po másle a Dobruše ani nevěděla jak a byla zasnoubená s laskavým, upřímným a pohledným Hanušem. A přesto nebo možná právě proto si byla tak nejistá. Když pak přišla do města ta druhá čarodějnice, ta která věštila budoucnost, Dobruši to nedalo. Potřebovala si být jistá. 

Schůzku se Sibylou domluvila přes Minervu, kterou bylo snazší potkat venku na ulici a kterou šlo oslovit, aniž by se na daného opovážlivce dívala tak, že ho chce zakousnout. 

Když Dobruši dnes Sibyla otevřela dveře, dívka chvíli čekala, že na ni vycení zuby. Ale nestalo se tak. A tak nyní seděla před Sibylou a hleděla na kartu, kterou jí Sibyla vytáhla z balíčku po té, co na ni sama ukázala. 

“Milenci… Myslím, že to je dost výmluvné, ne?” pronesla Sibyla. 

“Je…?” zamumlala Dobruše a dál si prohlížela kartu. Byli na ní muž a žena, spojeni červeným provázkem, který měl každý z nich uvázaný okolo malíčku.

“Ten provázek, co to přesně znamená?” zeptala se Dobruše konečně a vzhlédla k černovlasé čarodějnici. 

“Ah, červená nit. Nit srdce. Má znázorňovat propojení dvou srdcí, lásku mezi dvěma lidmi. Říká se, že každý z nás má k sobě přivázanou červenou nit, která se táhne a končí přivázaná u člověka, který je naší osudovou láskou. Některé příběhy vypráví o tom, jak se ta nit postupně zkracuje, dokud nesvede ty dva dohromady. Podívej se na tu kartu pořádně.” 

Sibyla poklepala na vrchní polovinu tarotové karty, kde se nad obrázkem muže a ženy vznášely dvě ruce, blízké sotva na dotek a červený provázek, tedy nit, mezi nimi byla mnohem kratší než mezi postavami ve spodní části. 

Dobruše obdivně vydechla. 

“Nedávno mi Hanuš donesl hrneček… Je na něm motiv červeného provázku a dvou mašlí…” řekla po chvíli ticha. Sibyla se vědoucně usmála. 

“Pak asi víš vše, co potřebuješ.” svižným pohybem vzala kartu a vrátila ji zpátky mezi ostatní. Plynule pak celý balíček zamíchala. 

“Já mám ještě tolik otázek! Kolik budeme mít dětí? Budeme mít chlapce nebo dívky? Kolik let spolu budeme žít?” 

Sibyla zavrtěla hlavou. 

“Dobruše, nechat si celý život vyvěštit tě udělá chudší, než když si jej prožiješ.” 

“Dobře… Tak děkuji… Mnohokrát děkuji. Co mám za tu věštbu přinést?” 

“Co uznáš za vhodné.” pokrčila Sibyla rameny.

“Koláče!” Minerva se ihned do konverzace vmísila, ačkoli do teď stála stranou a ty dvě mohly pomalu zapomenout, že tam stále je. Dobruše přeskočila pohledem mezi Sibylou a Minervou. Pak souhlasně přikývla a vyrazila za matkou, aby spolu zadělaly na speciální várku sladkého pečiva jen pro čarodějnice.

“Tak hrnek s motivem červeného provázku.” prohodila Minerva, jakmile se za Dobruší zavřely dveře. Sibyla jen něco neurčitého zabručela. 

“Takže jí neřekneš, že si Hanuš tu samou kartu vytáhl měsíc zpátky a ty jsi mu povyprávěla ten stejný příběh?” 

“Proč by? Teď mu věří oba, je to romantické. A navíc to na jeho smyšlenosti nebo pravdě nic nemění.” odpověděla Sibyla. Minerva si ji prohlížela. 

“Ty už jsi někdy zamilovaná byla? Nebo.. už jsi někdy potkala někoho, kdo měl tvůj konec červené nitky?” zeptala se zvědavě. Sibyla k ní došla a věnovala jí jen krátký a nic moc neříkající pohled. Pak nadzdvihla poklici hrnce a přičichla. 

“Hmmm, myslím, že to chce trochu majoránky.” 

“Cože? Majoránku do mojí česnekové polévky? Styď se!” Minerva se na Sibylu s úděsem podívala a úplně zapomněla o čem se to teď bavily. 

“Jen to zkus.” Sibyla na Minervu mrkla s pousmáním, než se otočila a vyrazila po schodech nahoru. 

“Majoránka… do česnekové polévky… kdo to kdy slyšel… taková hloupost.” bručela si Minerva. Ale stejně jí to nedalo. Sáhla po jedné ze svých četných kořenek a zatímco hlídala, jestli se Sibyla nevrací, majoránku do polévky přisypala. Ještě se uvidí, jestli měla Sibyla pravdu. Majoránka do česnekové polévky… Taková okázalost.