#Wordvember2024 - Modré květiny

 Jabán, vy Žaláti! 

Už jsem se bál, že to dneska nedopíšu, řeknu vám, že jsem nečekal, jak moc mi to dneska nepůjde. Jenže to byla furt nějaká věc, co jsem si musel vygooglit a jméno, které jsem musel vybrat a pak jsem našel yt shorts o chobotnicích a najednou jsem neměl hlavě nic jiného. 
Ale konečně je to tady. Je to teplé a dokonce se zdá, že je to dvakrát víc než ten minimální počet slov nutný pro splnění. 
Což vám mí drazí Trym potvrdí, že je vtipné, protože jsem jim dnes psal s tím, že to bude sakra krátké. 
A vůbec, už jste byli u Trym? Ne? Tak běžte! Je to přímo tudy

#Wordvember #Wordvember2024 #Slovopad #Slovopad2024

Modré květiny

Na lucích a pastvinách už pomalu odtával sníh. Slunce si dávalo záležet a tak už jen tu a tam zbývala nějaká kupka, tvrdohlavá připomínka zimy, která byla na ústupu. Pod kopcem ale žádný sníh nebyl. A hlavně na jižní straně, kudy se táhla menší zahrada plná keřů, starostlivě opečovávaných jedním jediným zahradníkem, aby celoročně kvetly modrou barvou. 

Do zahradničení nadšený blonďák se právě spokojeně procházel pěšinkou, kterou mezi keři vytvořil. Vlasy měl barvy petrklíčů a rozčepýřené tak, že z nich sotva koukaly špičaté uši zakončené malými štětinkami. Keře bujely zdravým životem a Bryn věděl, že nebude trvat dlouho a zase se sem zatoulají lesní včely. Budou si tady bzučet a radovat se z toho, co vytvořil. 

Bryn se s úsměvem sklonil, přivřel oči a dlouze vdechl sladkou vůni. 

“Aaaaach.” vydechl spokojeně. 

“Bůůůůů.” zaznělo mu v odpověď. Na to mladý a nadějný zahradník zmateně otevřel oči. Stál přeci uprostřed své podzemní zahrady, hezky pod jižním svahem kopce, obklopen keři s modrými květy, které pečlivě pěstoval. Tady nepatřilo žádné ‘bůůů’. Jejich krávy byly v západní části kopce. A přesto hleděl na líně přežvykující stračenu, která mu pohled oplácela zcela vyrovnaně, jako kdyby se nechumelilo.

“Aehm, tyhle květiny… Daly mi docela práci.” Bryn se narovnal a založil si paže na hrudi. 

“Bůůůůů.” odpověděla mu na to stračena a pár malých modrých kvítků jí odpadlo od huby a záhy bylo rozdrceno jejím kopytem, když přešlápla pro lepší pohodlí. To ale vůbec nebylo chování slušně vychovaného dobytka, který k jeho národu patřil už po celá staletí. Tohle byla drzá kráva nějakého smrtelníka. 

“Jak ses sem vůbec dostala, dámo? Co? Kdo tě sem pustil?” 

Stračena několikrát švihla ocasem. Šlo vidět, jak otevírá ústa.  

“Ne, ne, žádné odpovědi nejsou třeba… Čí vůbec jsi?” Bryn krávu zastavil než zase zabučela, prodral se keři modrých květů a pozorně si ji prohlédl. Každá kráva, která patří smrtelníkům má nějakou značku. Specifický zvonec, mašli kolem rohu, vypálené znamení na zadku. Něco. Prohlížet si tu přidrzlou stračenu a hledal, dokud nenašel. 

“Já tě znám… Já tě znám!” 

“Bůůůůů.” 

“Žádné ‘bůůůů’! Zbláznila ses? Vlézt mi sem? Starý hospodář se po tobě bude shánět a když tě teď vrátím, tak mě uvidí! Ale když si tě nechám přes noc, bude mu jasné, že jsme si tě půjčili… Krávo jedna!” 

“Bůůůů.” 

“A jak se mám teď ucházet o jeho syna, když na nás bude zase naštvaný? Dobytek vážně neví nic o problémech nás nešťastných, láskou hořících…” 

“Bryne? S kým se to zase hádáš?” 

Odkudsi se vynořila mladá dívčina. Stejně jako Bryn měla špičaté uši zakončené štětinkami, kulatý obličej s nosem jako knoflík a tváře i ramena pokryté pihami. Jen vlasy měla hnědé a spletené do copů. 

“Tady… S krávou.” prohlásil Bryn a poplácal stračenu po mohutném krku. 

“Ah… Ta není naše. Kdes ji sebral?”  brunetka se ladně protáhla zahradou modrých květin a postavila se ke krávě z druhé strany. 

“Já ji nesebral, přišla sama.” zabručel Bryn “musela se připlést ke stádu, když jsme ho dnes vyhnali na pastvu tam venku na povrchu.” 

“Vidíš, to máš z toho, že sis vymyslel to lidské jméno.” prohlásila brunetka “teď se na tebe lepí krávy od lidských statků.” 

“Já si něco vymyslet musel! Co kdyby… No však víš. Co kdyby mě viděl?” 

“Kdyby tě viděl kdo?” 

“No však víš… nejmladší syn toho hospodáře z té velké bílé chalupy. Jak mají ty dvě holubice ve štítu…” čím víc to Bryn vysvětloval, tím víc se červenal. A tušil, že o to víc na jeho tváři vynikají pihy.

“Bryne. Jsme neviditelní. Tedy, většinu času. Když nechceš, aby tě viděl, tak tě neuvidí. A ty nechceš, protože jsi neskutečný mamlas.” 

Bryn se chtěl bránit, ale nemohl. A tak se jen na dívku stojící na druhé straně krávy zamračil, než sklopil pohled a soustředil se na stračenu, která si uškubla další modrý květ. Jistě, jeho drahá sestra měla pravdu. Tedy, sestra bylo zvláštní pojmenování, protože technicky vzato neměli stejné rodiče. Ale tady pod kopcem byli všichni sestry a bratři, protože… Protože prostě byli. 

“Takže… bychom ji měli vzít zpátky, hm?” odtušil konečně Bryn. A pořád se raději díval na krávu a nikam jinam. 

“Jo, nasedej a stihneme to ještě před setměním.” přikývla brunetka a naskočila krávě na hřbet. 

“Bůůůůů.” 

“No jo, bůů bůů… Ty už jsi dneska řekla dost.” odpověděl Bryn krávě a vyskočil za svou sestru. Ta pobídla stračenu a záhy, jako mrknutím oka, kráva najednou vyběhla z kopce, přímo na louku, na které zůstávalo už se zelenala tráva a pomalu rostly první petrklíče. 

“Bůůůůů!” nechala se stračena slyšet jakmile byli venku na čerstvém vzduchu. Ani ji nemuseli moc navádět, věděla, kam běžet. Byl to jeden z těch velkých statků obklopený pastvinami. Jedna velká budova s bílým štítem. Kdyby to na krávě trochu objeli, uviděli by dvě holubice jak nesou v zobácích modré květiny. Stračena docválala až na okraj jedné z pastvin nejblíže statku, přímo k cestičce, kterou ji a zbytek stáda v tuhle roční dobu zaháněli na večer do stáje. 

“Vidíš, je pěkně chytrá.” usmála se na Bryna jeho sestra a seskočila krávě ze hřbetu. 

“Možná až moc.” odvětil Bryn a také seskočil. Ještě poplácal stračenu po boku. 

“Bůůůůů!” ozvala se kráva znovu. To už se na cestiččce objevil mladý muž v obnošeném selském oděvu. 

“Tak tady ji, stará…” doběhl ke krávě. Bryn už se málem dal na útěk, když si uvědomil, že je neviditelný. Jak on na to uměl zapomenout. Sledoval mladého syna hospodáře, jak bere hlavu krávy do dlaní, kouká se jí do očí a se smíchem ji hladí po nose. 

“Ukaž, copak to tady máš…?” 

Bryn zatajil dech. Mladík mezitím sebral stračeně od huby zbylé modré kvítky a zkoumavě se na ně podíval. 

“To mi řekni, kdes je našla, stará.. co?” zase krávu pohladil a pak zvedl hlavu a zadíval se do krajiny, přes pastvinu až ke kopcům. 

“Je tady někdo…?” zavolal. Ale jediné co slyšel byla jeho vlastní ozvěna. Bryn stál jen kousek od něj, sotva tři kroky. A kdyby se hospodářův syn otočil jen trochu doleva, koukal by se přímo na něj. Tedy… Skrze něj. 

“Hej… Buď se mu ukaž, nebo jdeme.” zatahala Bryna jeho společnice za vestu. Bryn se na ni podíval. On… Tak rád by se ukázal. Nosil přece Jakubovi ty kytky už od loňského podzimu.

“Bryne…” 

“Už jdu, už jdu…” zamumlal Bryn. Kdo to kdy slyšel, Vittra a člověk. Naposled poplácal stračenu po boku a vyrazil spolu se svou přidrzlou sestrou ne-sestrou zpátky k úpatí jejich domova.

“Haló!” Jakub zavolal směrem ke kopcům ještě jednou. 

“Bůůůůů!” přidala se k němu stračena. Ale když ani jeden z nich nedostal odpověď, Jakub pobídl pár přátelskými poplácáními krávu a navedl ji do stáje k ostatním. Očistil jí hubu od všech modrých kvítků a schoval je do kapsy. Počká si, jak na tom stračena bude zítra a možná s tím pak zajde za odborníky.