#Wordvember2024 - Nový den

 Jabán, vy Žaláti! 

Jak nejlépe oslavit začátek listopadové psací výzvy? Samozřejmě, že příběhem o příchodu jara! Tak trochu... Iharo pro vás má první Wordvemberovský příběh! Je to vážně tady! 

#Wordvember #Wordvember2024 #Slovopad #Slovopad2024

Nový den

Sibyla roztáhla těžké závěsy v pokoji, ve kterém přebývala už pěknou řádku týdnů a vyhlédla z okna ven. Něco bylo jinak. Něco bylo dnes ráno ve vzduchu. Sibyla uvolnila zástrčky na okenních rámech a pustila do pokoje čerstvý vzduch. Byl jiný. Už v něm ubývala ta štiplavost a ostrost zimy. Bylo to tady. Jako jemné pohlazení přicházelo jaro. Sibyla nechala okno pootevřené. Přehodila si přes svou noční košili dlouhý černý svetr a vydala se po schodech dolů. Už ji nepřekvapovalo, že našla paní domácí, mladou čarodějnici Minervu dávno na nohou a poskakující kolem plotny. “Dobré ráno.” prohodila Sibyla s pousmáním. Minerva se pootočila na kukačky na zdi a chvíli zkoumala ciferník. “No, ještě ti to uznám. Dobré ráno, Sibylo.” otočila se konečně na svou kolegyni v řemesle, zatímco ta se usazovala u stolu. Před Sibylou brzy přistály lívance a také hrnek čaje. “Děkuji.” pronesla slušně. “Jen se posilni, drahoušku, za chvíli je tady Dobruška a bude si žádat tvé služby.” odpověděla jí Minerva a vrátila se k plotně. Sibyla ji pozorovala. Paní domu byla drobné postavy, nemohla být vyšší, než má v kohoutku průměrný býk. A také byla jako jeden tvrdohlavá. Když se tenkrát den po štědrém večeru Sibyla sebrala, že nebude nadále na obtíž a vyrazí o dům dál, Minerva se postavila do dveří, založila si ruce na hrudi a tak dlouho ji propalovala pohledem, až si Sibyla zase sundala ruksak ze zad, svlékla všechny šály a kabát a slušně šla prostřít k obědu. Nemělo totiž cenu se s Minervou hádat, když se o něčem rozhodla. Stejně tak nemělo cenu se s ní přetlačovat, protože měla široká ramena a boky a ačkoli nebyla vysoká, zvládla svou postavou zacpat dveře. Sibyla, která měla postavu špatně vycpaného strašáka na poli proti ní neměla moc šancí. “Proč si vlastně bude Dobruše žádat mé služby? Zasnoubená už přece je.” “Protože potřebuje vědět, jestli je to ten pravý.” prohlásila Minerva s úsměvem. Sibyla otráveně zabručela. “Dobruše je s tím hrnčířem zasnoubená už od zimy. To už by touhle dobou měla přece dávno vědět. A navíc je trochu pozdě na to přebírat, když už jí matka zadělává na předsvatební koláče. Už potřetí.” “Tak za prvé, nad další várkou předsvatebních koláčů se neohrnuje nos, protože paní Maryka do nich dává tu správnou dávku rumu a za druhé, za to, že tu svatbu odkládají stejně můžeš ty.” Minerva si vyčíhla, kdy Sibyla dojí a pak před ni postavila ošatku s česnekem a hluboký talíř. Nemusela nic říkat, Sibyla se hned chopila česneku a začala jej loupat. “Tak pozor. Jen se mě zeptaly na to, kdy se mají ti dva vzít, aby jim manželství vydrželo dlouhé a šťastné. Nikdo jim neříkal, že mají do té doby každý měsíc péct koláče. A navíc jsem jim vyvěštila vhodnou dobu na svatbu pro dobré manželství. Tak jak se mě ještě může ptát na to, jestli je Hynek ten pravý?” “Hanuš.” prohodila Minerva. “Pardon…?” “Jmenuje se Hanuš.” “Kdo se jmenuje Hanuš?” “Ten mladý hrnčíř, kterého si má Dobruška vzít.” “Jsi si jistá? Jsem si jistá, že ještě včera se jmenoval Hynek. Není Hanuš jeho bratr nebo někdo takový?” Sibyla se na Minervu od stolu otočila, aby viděla, jak druhá čarodějnice míchá něco v hrnci na kamnech, kroutí hlavou a usmívá se u toho. To kroucení hlavou Sibyle v odpověď stačilo. Ta její hlava prostě nebyla dobrá na jména. “Podívej, zlatíčko, taky jsi mladá holka, určitě jsi někdy někoho měla a musíš vědět, že s každým novým dnem přichází nové pochyby.” “Takže ji tady budu mít každé ráno?” zabručela Sibyla. “Proč ne, jejich sad má ty nejlepší jablka. Loni měli velikou úrodu, sklízeli a sušili ještě s prvním sněhem a mě už křížaly dochází.” odpověděla zvesela Minerva. “Takže s každým novým dnem nové proroctví?” Sibyla se snažila, aby to znělo cynicky a neochotně. Ale nevyšlo jí to. Ono být protivná a cynická bylo poněkud náročné, když se neustále střetávala s Minerviným neotřesitelným optimismem. “Oh, to ti vyšiju… Ještě nevím na co, ale na něco si to vyšiju!” zasmála se Minerva. Jistě, že celý ten pokus o protivnost jí jen tak přeletěl přes hlavu. Sibyla doloupala česnek a přinesla ho Minervě k ruce. Pak se jala uklidit celý stůl, aby měla kde věštit. Netrvalo to tak dlouho a na dveře dopadlo nejisté klepání. Sibyla už byla i převlečená, uhladila si svou halenu i sukni a zatímco šla ke dveřím, přemýšlela nad tím, jak nevypadat příliš děsivě. Však chodila celá v černém, vlasy měla jako havraní křídla a ty její oči… Ledově modré a chladné jako ta zima, co se zrovna dnes dala na ústup. Když otevřela dveře od domu, který od zimních svátků sdílela s Minervou, čekala více přikrčenou a vystrašenou holčinu. Ale Dobruše už sebou necukla jako polekané štěně, když ji viděla. Dokonce Sibylu i polohlasem pozdravila. “Pojď dál.” zamumlala jí na to čarodějnice v odpověď a odstoupila ze dveří. V pokoji nahoře měla pořád zabalený ruksak, kdyby nadešel čas na odchod. Ale s každým dnem si na ni tohle město zvykalo víc a víc. A ona si zvykala na ně. A ruksak se pomalu odsouval dál a dál od dveří. Jakmile si Dobruše sedla na lavici u stolu, Minerva jí donesla čaj. Sibyla si mezitím sedla na druhou stranu. “Takže co to bude? Kosti, karty, dlaň…?”