Odměna - #Wordvember 2020, příběh dvacátý osmý

 Jabán, vy Žaláti! 
Tak tahle povídka je definitivně nejdelší za celý tenhle #Wordvember. 1800 slov už asi nepřesáhnu. Opravdu si to nemyslím. Tak si prosím hezky počtěte o tom, co všechno vyvedl Kavalír, když byl takhle jednou bez skupinky. 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

28. Odměna

“Takže… Shrneme si to…” zamračil se kapitán městské hlídky. Kavalír protočil očima. Což pro jeho dobro nešlo v té tmě příliš vidět. 

“Dneš jšem še švou škupinkou pšijel do měšta. Pojedli jšme a vylašili na tlšiště, kde jšme plohlíšeli šboší. Bohušel jšme nešoulodá škupinka a tak, kdyš ši ta paní všimla, še jí chypí šlaté vejše, vlhli še její oši na náš a ša námi pošlala i tu vaši štláš. Jelikoš jšem liška mašaná, tak jšem jim utekl a teď vám tady šíkám, še toho oplavdového šloděje najdu a klidně pěhěm noši šatknu ještě dalších dešet.” vysvětlil Kavalír. Už se opakoval a jak byl unavený, jazyk se mu pletl, což ještě přidávalo k jeho poruše řeči. Ale věřil, že mu kapitán rozumí. 

“Tak to je ale výsměch!” třískl kapitán do stolu. 

“Ale vůbeš ne. velevášený kapitáne, já vám šlibuji, še še mi to povede a kdyš ne, tak še nechám šatknout a šoudit š mými pšáteli!” odpověděl hbitě Kavalír. 

“Je nepřípustné, aby si tady ze mě někdo jako ty dělal takovou zábavu! Okamžitě zmiz!” kapitán křičel, tvářil se velice pobouřeně. Kavalír se tedy uklonil a proklouzl dveřmi ven. 

Ve vteřině byl venku, na prázdné ulici. Blížila se hodina jeho cechu. A věřil, že se mu dnes podaří vše splnit. Jen by to chtělo… 

Kasárny neměl daleko a jak dobře odhadl, našel v nich dostatek lana a z prádelny o kousek vedle si obstaral nějaký ten materiál na roubíky. Samozřejmě za to všechno nechal příslušný poplatek. Teď už si to mohl namířit městem kamkoli, kam by si to namířil jakýkoli z jeho kolegů. 

Tohle byla vskutku výzva, o kterou se Kavalír předtím nepokusil. Už ukradl, totiž, zaopatřil spoustu věcí. To ano, věcí nepočítaně. Ale aby zloděj ukradl zloděje, to byla novinka i pro něj. Okrást zloděje, to ne, to by nebylo nic nového a nejspíš ani zajímavého, kdyby se nejednalo o nějaké vyhlášené jméno. Třeba to jeho. Nebo o ty, kteří jej předtím zkoušeli zaměstnat. Oh, těm by někdy rád vyfoukl něco přímo pod nosem. Musejí si myslet, že teď vládnou celému městu, když jim vyklidil prostor a dal se na cestování. 

Kavalírovy myšlenky byly přerušeny šramotem z vedlejší uličky. Mladík se nechal pohltit stíny a se zády téměř natisknutými na zeď domu se plížil za svou první obětí. Naskytl se mu pohled na pootevřená vrata do malého dvorku za něčím, co odhadoval na hostinec. Když se Kavalír připlížil ke vratům, všiml si psa ládujícího se klobásou. Oh, jak úplatná uměla tahle zvířata být. 

Najít zloděje, jak se tiše krade okolo kurníku, kde by si mohl nakrást vajíčka, byla otázka vteřiny a asi ve dvou dalších už si Kavalír vedl prvního lapeného ptáčka na provaze skoro jako na vodítku. 

Deset zlodějů bylo vysoké číslo. Ale Kavalír moc dobře věděl, do čeho jde. Polovinu ze svých obětí si vyhlédl už během dne, když obratně i neobratně vybírali lidem kapsy a pak si u sebe nezkušeně nechávali cizí váčky. 

Jako posledního si vystopoval onoho zloděje zlatého vejce. Stejně jako Kavalír, ani tento zloděj nebyl místní. Byla to vlastně moudrá taktika. Pokud jste chtěli udělat krádež, o které se bude mluvit, je lepší být přespolní a pak se svou trofejí velice rychle prásknout do bot. 

Kavalír si uvázal svých deset malých pokladů kousek od hostince, ve kterém se zloděj velice drze rozhodl přenocovat. 

“M-s-hchc-čchrt!” zahuhlal přes roubík jeden z kapsářů, kterého si Kavalír odtáhl z hospody. Měl štěstí, že šlo o troubu a vskutku si nechal cizí váček u sebe. 

“Ššššt, čůlat klidně můšeš.” odpověděl Kavalír a vykročil ke svému poslednímu cíli. Cesta za ukradeným Zlatým Vejcem jej však velice překvapivě zavedla někam úplně jinam. Netušil, že se tak pletl. Že ho to nenapadlo hned!

Druhý den si deset zlodějů odvázal mladý muž s černými vlasy sčísnutými dozadu. Byl oblečen v pěkných kalhotách, čisté, bílé košili a pěkné vestě. Nesl se s jistou hrdostí a elegancí. Jeho tvář byla jemná a nebýt jizvy přes ret, byl by to vskutku pohledný mladý muž. 

Akorát se svítáním dovedl desítku před velký dům a tam si je hezky seřadil. Pak uchopil velké těžké klepadlo a zabušil na dveře. 

Starosta města otevřel ještě v noční košili.

“Doplé láno, pšeji, vaše jasnosti, pšišel jšem vám odevšdat dešet šlodějů a jedenáštý plšy dolaší.” 

“Pro...prosím?” zakoktal se starosta překvapeně. 

“Ploším, pošlete někoho plo vašeho kapitána štláší a pak ještě někoho, kdo mu plohlápne na tajnašku kanšeláš.” pokračoval mladý muž. 

“A jaké je vaše jméno, ctěný mladíku?” starosta se konečně sebral natolik, aby utvořil větu. 

“Oh, já jšem Tumáš Košťál.” uklonil se mladík. 

“Tomáš?” 

“Ne, ne, Tumáš.” opravil starostu s laskavým úsměvem černovlásek. 

Starosta Tumáše pozoroval, ale pak se naklonil za sebe a na někoho houknul. Dveřmi se brzy protáhl mladý sluha a pospíchal ulicemi dál do města. Starosta se zase vrátil pohledem k Tumášovi a s povzdechem pokroutil hlavou. Zavolal pak na někoho dalšího. Brzy proklouzl dveřmi i jeden z osobních strážných starosty a vydal se obdobným směrem, přesto však jinou uličkou. Tumáš se spokojeně usmál a pak ustoupil zpět ke svým zlodějským trofejím. Za nimi už se pomalu začal shromažďovat dav. Za starostou se zavřely dveře a než se opět otevřely, sluha již dovedl kapitána stráží. Tumáš se mu hluboce uklonil a Kapitán, bez jediného mrknutí oka, uctivě pokynul hlavou. Pak si tázavě změřil deset spoutaných mužů. 

“Proč má ten třetí mokré kalhoty?” zeptal se po chvíli. Tumáš pokrčil rameny. 

“Kdo ví.” zamumlal neurčitě. 

Konečně před ně starosta předstoupil, již oblečený, jak se patří. 

“Prosím! O co se tedy jedná?” vyzval starosta Tumáše, aby promluvil. 

“Lípí še mi toto měšto, vškutku a šekl jšem ši, še pych plo něj něšo lád udělal. Tak jšem vešel pochytal dešet šlodějů, jiště, kdyš jim plohledáte kapšy, najdete měše… měšše… měš-ště, ktelé jim nepatší a po ktelých še jiš jejich majitelé od všelejška šhánějí.” začal Tumáš. Po očku sledoval, jak se tvář kapitána stráže mění, jak se ten muž rozhlíží a hledá únikovou cestu. Dav byl ale okolo nich již příliš velký a právě se jím prodíral osobní strážný starosty, který byl vyslán v patách sluhovi. 

“Bylo tam, vaše jasnosti! Bylo tam!” vykřikoval, jak se tlačil přes lidi. 

“Co kde bylo?!” vykřikl zamračeně starosta. 

“Šlaté vejše. V kanšeláši vašeho kapitána štláší.” odpověděl hbitě Tumáš. Konečně se strážný protlačil k starostovi a vskutku mu podával vzácný předmět, který byl včera ukraden z tržitě.

“Ale to je nemožné! V době krádeže jsem sám přece byl s Kapitánem! Byl přímo vedle mě!” vyhrkl pobouřený starosta. 

“Och, jiště. Pšeše py ši náš dlahý kapitán nešpinil vlaštní luše.” pokýval Tumáš hlavou a pak se otočil k davu a párkrát mávl rukou. Do popředí se prodrala mladá dívka rudých vlasů s pihovatou tváří a potrhanými šaty. 

“Tohle je Mišika.” představil ji Tumáš. Dívka došla vedle něj a nejistě se starostovi uklonila. 

“A jak do toho zapadáte, slečno?” mračil se starosta, jako bouřkový mrak, zatímco davem to šumělo. 

“Já… Já jsem prosím sirotek… Uklízím ulice a tady kapitán…” Mišika se zalkla a rychle si otřela nos. 

“Mi slíbil, že mě k sobě vezme, když… když mu to vejce opatřím.” vysvětlila pak, jak nejstručněji dokázala. 

“Šledoval jšem tu dívku od chvíle, šo jšem ji šahlédl o pšekot utíkat š tšiště. šatímšo še štláše hnaly opašným šmělem. Pošději jšem ji šiše na chvíli štlatil š dohledu, ale štlávil jšem většinu všelejšího dne plochášením a šledováním měšta. Potkal jšem ji šnovu a šnovu, aš jšem ji uviděl šachášet do jednoho hoštinše.” ujal se vysvětlování Tumáš. 

“Hostinský Jurek mě nechává spát na slámě, když mu večer pomůžu s uklízením.” dodala rychle na vysvětlenou Mišika. Starosta se mračil víc a víc a přikyvoval, zatímco si v ruce potěžkával Zlaté Vejce, které mu předal strážný. 

“Nu… Zdá se, že naše město dostalo lekci…” zabručel. 

“Přece jim nebudete věřit! Nějaký šišlavý kdoví co a malá holka! Vaše jasnosti!” vykřikl Kapitán, ale hlas mu v polovině věty přeskočil. 

“Ty tři, co jste nechal zavřít… U nich se to vejce nenašlo, nebo snad ano?” zeptal se starosta. 

“Ne, ale byl s nimi ještě čtvrtý! Přece jsem vám to hlásil! A tohle je on! V noci ke mě přišel a tvrdil mi, že pochytá deset zlodějů a ještě toho, co má vejce!” oháněl se ihned kapitán. 

“A to jšem šplnil, jak vidíte.”  pousmál se Tumáš. 

“Musel mi tam to vejce jistě nastražit! A tahle ta maškaráda? To je urážka vás, pane starosto a mě a celého našeho města!” vykřikoval Kapitán. 

“Kdy jste opustil svou kancelář, kapitáne?” zeptal se s klidem starosta. Kapitán umlkl. Tvářil se, že velice usilovně přemýšlí. 

“Našel jsem jej spát právě v kanceláři, pane, na křesle, ke kterému si přitáhl stoličku na nohy.” ozval se odvážně sluha a raději se ani nepodíval na kapitána stráží, který mu věnoval pěkně nepříjemný pohled. Záhy se ale kapitán otočil na starostu. 

“Musel mi jej tam nastražit, když jsem usnul!” vykřikl “měl jsem tolik práce, že jsem nemohl jít domů.” 

Starosta přelétl očima celé to divadlo před sebou. Deset spotaných mužů, kteří prý byli zloději a kapsáři. Jeden záhadný cizinec, vskutku pěkně oblečený, vedle něj dívenka z ulice a o kousek dál láteřící kapitán. Za tím vším se tlačil dav velký tak, že starosta nepochyboval, že je to celé jeho město. 

“No… Má k tomu snad ještě někdo co říct?” zeptal se starosta. Mišika, která do těm hleděla na palce, co jí koukaly ze špiček bot se otočila za sebe. 

“Hostinský Jurek! Vždyť já jsem mu o tom slibu od kapitána říkala! Může to dosvědčit!” s očima plnýma naděje se otočila na starostu. Ten se tedy obrátil k davu. 

“Je tady hostinský Jurek???!!” zvolal jak nejhlasitěji mohl. O chvíli později se cosi v davu pohnulo a před starostu se vymotal vcelku vysoký holohlavý muž s černou bradkou a knírkem. 

“Já jsem hostinský Jurek.” představil se s mírnou poklonou. 

“Jistě jsi tady tohle všechno slyšel. Co mi k tomu povíš?” vyzval ho netrpělivě starosta. 

“Oh, jistě, slyšel jsem dost. Tady Mišika u mě opravdu spává, když mi pomůže a je to vskutku hodná dívka… Před dvěma dny za mnou přišla, že už u mě spávat nebude ptořebovat, prý jí nějaký vážený muž tady z města nabídl práci a slíbil jí domov. Já se raději moc nevyptával, to víte…” Jurek mluvil klidným, hlubokým hlasem a ani s ním nehnulo, když se kousek od něj Kapitán znovu začal vztekat. Pro starostu to zjevně bylo dostačující. 

Tumáš košťál postával na ulici ve své bílé košili, pěkné vestě a fešných kalhotách. Vlasy měl sčísnuté dozadu a na tvář mu svítilo sluníčko. Nechával se lechtat teplými paprsky a čekal na svou odměnu, kterou mu starosta slíbil. Dveře šatlavy se otevřely a do teplého dne vstoupila trojice, která si musela oči na chvíli zastínit dlaněmi. 

“Jšem lád, še jšte na mě poškali.” ozval se Tumáš a drze se na své osvobozené přátele zazubil. 

“Kavalíre?” mžourala na něj Rasha. 

“Ale kdypyště věděli, šo všechno jšem mušel šašídit, apyště pyli šaše venku…” zasmál se Kavalír a vykročil ke skupince. 

“Co jsi zařídil? Jak jsi zařídil? Ty jsi se jako celou tu dobu neobjevil, protože jsi nás zachraňoval, nebo co?” vyptával se ihned Anis. 

“Ale jiště, jšte moje odměna ša dopadení šloděje.” zubil se na ně Kavalír dál. Vzápětí mu okolo krku skočila Kira, která šla jako poslední. 

“Já jsem věděla, že nás v tom nenecháš.” zamumlala tiše. Kavalír ji pevně objal. 

“Váš? Váš nikdy…” odpověděl upřímně.