Stromy se dívají - #Wordvember 2020, příběh první

 Jabán, vy Žaláti! 
První listopadový den nám sem nanesl první povídku Wordvemberu! Doufám, že si ji užijete... 
Loni se můj #Wordvember nesl ve znamení příběhů o skupince superhrdinů a i když svůj queer gang naprosto miluji, letos se přeci jen budu věnovat nové linii. Letos si užijeme trochu toho fantasy! 
Vítám vás tedy oficiálně při Wordvemberu a prosím, pochutnejte si na první povídce! 
S láskou a depresí, Kalamity Iharo

1. Stromy se dívají

Kira poskakovala mezi stromy a její chodidla se sotva dotýkala jemného mechu, který se lesem vinul. Slyšela před sebou zurčení potoku a byla si jistá, že u napajedla najde pohled, jaký se jí bude skutečně zamlouvat. 

Dva copy hustých hnědých vlasů jí poskakovaly na zádech a toulec se šípy vytrvale chrastil. 

Zpomalila a začala se plížit. Mech nevydal ani hlásku a tak se mohla přiblížit k napajedlu jak jen potřebovala. 

Kira opatrně stáhla luk z ramene a vytáhla jeden ze šípů, které v toulci trpělivě čekaly. 

U napajedla byla rodina zajíců. Stačil by jen jeden a mohla by se vrátit domů a spokojeně se zubit. Její čtyři bratři se jistě také vrátí s úlovkem a tak se dnes večer všichni do sytosti nají. 

Zvuky přírody se pomalu ztrácely v šumění vody a jak si Kira připravovala svou zbraň, po zádech jí přeběhl mráz. Nic nepříjemného, jenom lehounký, lechtavý výboj energie, který ji donutil cuknout rameny a opatrně se rozhlédnout. Rodiče, ani bratři už s ní nechodili. Nikdo už ji nehlídal, jestli všechno dělá dobře. Proč tedy ten pocit…? Jako kdyby na ni hleděl samotný les. Zakroutila hlavou a znovu se přichystala k vystřelení šípu. Sledovala zaječí rodinku, když zpoza stromů vystoupil nádherný pár. Kira na chvíli zapomněla dýchat. Jelen s laní našlapovali ladně a hrdě a Kira by přísahala, že jsou to vládci celého lesa. Určitě se tak tvářili, pokud se tedy vysoká zvěř umí tvářit. 

Kdyby domů dotáhla takový úlovek, byla by hvězda osady. Měli by dost i na nasolení a usušení! Kdyby trefila toho jelena, měla by největší trofej ze všech. Nachystala se…

Ale něco jí bránilo v tom, aby vystřelila. Stála na perfektním místě. Žádné z těch zvířat ji nevidělo. Ale přesto měla pocit, že se na ni upírá tisíce očí a všechny, do jednoho, ji soudí. Polkla nejistě a pohledem zatěkala po stromech okolo. Možná to je jen hloupý pocit, ale rozhodně to není příjemný hloupý pocit. Naposled jí oči zalétly k lani, jelenovi a rodince zajíců, která si teď na břehu vesele hrála. Takovouhle příležitost už nikdy mít nebude. 

Kira opatrně spustila ruce k pasu a bezmocně hleděla na ta nejkrásnější zvířata, jaká kdy viděla. Vždycky věděla, že je pro tohle jako dělaná. Umí běhat, skákat, střílet, kuchat, je skvělý lovec! Ale najednou je bez hlesu a netuší, co dělat. Žádný správný lovec by tohle nikdy neudělal. Alespoň je jí útěchou, že tohle nevidí její rodina. Oh, to by bylo zábavy u večeře na její účet. 

Kira vrátila šíp do toulce a přehodila si luk přes rameno. V tu chvíli na něm ucítila ruku. Zděšeně pohlédla vedle sebe. Ze stromu se vykláněla krásná dívka s dlouhými zelenými vlasy, mezi kterými byly zapleteny zelené listy dubu. Taky se vykláněla z dubu. 

“Dobře děláš, dítě…” zašeptala dryáda zvonivým hlasem, který zněl spíš jako ozvěna, než jako hlas jedné bytosti. Tak Kira měla pravdu! Celou tu dobu se na ni někdo díval. Když se rozhlédla kolem sebe, viděla jak i z ostatních stromů opatrně vykukují dryády. Dívaly se na ni všechny ty stromy okolo! A pak se střetla pohledem s jelenem, který ji pozoroval z druhého břehu potoka. 

“Venku ve světě tě čekají mnohem lepší trofeje.” zazvonila jí u ucha dryáda, která ještě stále měla položenou ruku na Kiřině rameni. Kira přikývla. To je také pravda. S tichou úklonou lesu, dryádám a především jelenovi se pomalu vydala zase domů. Po cestě nasbírala borůvky a když je doma vysypala do hliněné misky, v očích jí už dávno žhnuly plameny odhodlání. 

“Bude ze mě dobrodruh!” prohlásila k rodině a sledovala, jak jim zaskočilo. Oh… asi je na to měla trochu připravit.