Ruku v ruce - #Wordvember 2021, příběh dvacátý čtvrtý

 Jabán, vy Žaláti! 

Iharo je dneska unavená a tak to odflákla, ale má k tomu pádný důvod. Přišla jsem z práce a z nákupu už tak pozdě a ještě jsem dělala holandské řízky! To prostě zabere čas a taky práci! A vůbec! Nejhorší jsou trpaslíci... Eh... Potřebuju dovolenou... #Wordvember a tak dále! 

Ruku v ruce

“Jsem ráda, že jsem tě konečně poznala, Tamisho.” 

“Já jsem ráda, že mi opravdu věříš… mami.” 

Jejich společný čajový dýchánek se blížil ke konci. Promluvily si o mnohých věcech, hlavně o Tamishině rozhodnutí dobrodružit. Princezna své matce také řekla, jak se to má s Fingalovým úkolem a že jej uvolnila k tomu si vybrat, zda s ní bude cestovat nebo ne. Po tom všem, co se Titánie dozvěděla, se tvářila královna víl dosti pyšně. 

“Pořád platí, že sem musím na své sedmnácté narozeniny dorazit?” zeptala se Tamisha. 

“Víš, byla bych ráda, kdybychom to nechaly v platnosti. Připravuji ti velikou oslavu… A chtěla bych pozvat i tvého otce.” přiznala královna víl. 

“Ty chceš přivést mého otce? Sem?” vyhrkla nevěřícně Tamisha. 

“Samozřejmě by byl pod mojí ochranou. A také by dostal talisman, který by jej chránil před zlými úmysly kohokoli ze skrytého lidu.” odpověděla královna. 

“To je ale pořád strašně velký krok.” podotkla Tamisha. 

“To rozhodně je. Ale sama jsi také řekla, že chceš být mostem mezi našimi dvěma světy. A myslím, že tohle je dobrá příležitost, jak tomu pomoci, ne?” 

Tamisha nemohla, než souhlasně přikývnout. A musela jen doufat, že se to pak nezvrhne. Ale její narozeniny byly stále ještě daleko. 

“Máš ještě nějaké hosty, které bys chtěla pozvat? I lidské, samozřejmě.” pobídla Titánie svou dceru. 

“Mé kmotry, kterým jsi mě svěřila. A můj otec by neměl přijet bez své ženy. Byla ke mě vždycky laskavá. A určitě chci pozvat Fingala a Quinna. A také Vránu čarodějnici. A… myslíš, že by mohl přiletět drak?” zamyslela se Tamisha. 

“Drahoušku…” královna Titánie se na ni trochu váhavě podívala. 

“To nic, to nic… Jen mu pošleme kousek dortu.” zavrtěla hlavou Tamisha. Titánie se musela zasmát. Její dcera byla tak mladá a důvěřivá. Měla srdce přímo na dlani. 

“Máme ještě spoustu času… Kdyby tě někdo další napadl, určitě přijdeš na to, jak mi dát vědět.” Titánie položila ruku na dlaň své dcery a lehce jí ji stiskla. Tamisha přikývla. 

“Spolehni se na mě… mami.” 

“Pořád s tím oslovením ještě váháš.” podotkla královna. 

“Divíš se mi?” trochu se zasmála Tamisha. Titánie se zasmála také a pak zavrtěla hlavou. 

“Ne. Nedivím se ti. A asi už bych tě neměla zdržovat, viď? Je před tebou mnoho cest.” 

Jak Titánie, tak Tamisha vstaly od stolu a vyrazily hledat Tamishiny společníky. Bylo čas opustit dvůr a jít hledat další dobrodružství. Našli je, jak popíjí lidskou medovinu, obklopení koňmi z vody a větví. 

“Je čas vyrazit na cestu, doufám, že jste schopni oba dva vstát.” jakmile je takhle Tamisha viděla, založila si ruce v bok a upřela na Fingala a Quinna přísný pohled.

“Možná když nám pomůžeš.” navrhl Quinn. 

“Vybrala sis opravdu dobře.” pronesla Titánie a podívala se na svou dceru. Tamisha přikývla. 

“Já vím.” prohlásila a natáhla ruce ke Quinnovi a Fingalovi. Ti dva se chytili každý jedné a vyšvihli se na nohy. 

“Mockrát děkuji, že… se nezlobíš a necháváš nás pokračovat.” usmála se Tamisha ještě jednou na svou matku. Titánie na ni s laskavým úsměvem kývla.

“Já…” Fingal si rychle upravil oblečení a uklonil se. 

“To je v pořádku.” pokynula mu Titánie, aniž by jí musel cokoli říkat. Na to se uklonil také Quinn. 

“Hodně štěstí.” popřála jim královna a zamířila zpátky ke svému dvoru. 

“Připravení pokračovat?” Tamisha již podruhé nabídla ruku každému ze svých přátel. 

“Jako nikdy.” chytil se jí Quinn. Fingal kývl, že to vidí stejně a také přijal gesto. Vyrazili ode dvora ruku v ruce a tak trochu nazdař osudu přímo za nosem. Třeba je to někam dovede.