Pět lidí na lavičce - #Wordvember 2021, příběh první

Jabán, vy Žaláti! 
#Wordvember ( #Slovopád ) je tady. Ještě je pondělí a já měla celý den volno. Alespoň pro to rozjetí to je potřeba, vždyť jsem se tady také od června neukázala. 
Letos začínáme známými postavami z loňského roku, pokud vám nejsou známé, skočte si přečíst povídky z listopadu 2020 a doporučuji především Přesýpací hodiny a Obrazy na zdi, na jejich obsah se tady malinko odkážeme. Ale nemusíte se bát, vše pochopíte i bez nich. A pokud by vás snad zajímaly postavy jmenované ve velice kompromitujících situacích, nahlédněte do říše Za vílím kruhem, kde je najdete v příbězích Dark Lord. 
Nezapomeňte mi hlavně dát vědět, co si o povídce myslíte a samozřejmě se nebojte dát shout out vlastním dílům pro #Wordvember, slibuji, že se jim budu věnovat. 
A teď už tedy...

Pět lidí na lavičce

Čtveřice dobrých přátel dorazila do hlavního města až na večer a tak se jich na zámku ihned ujalo služebnictvo a odvedlo je do jejich pokojů. Rasha ovšem využila příležitosti a sotva zahlédla svého otce na chodbě, rychle se přidala k jeho boku a srovnala s ním krok. 

“Takže… Co nám princezna chce?” zeptala se okamžitě. Velitel královské stráže se na ni podíval s vážnou tváří, ale očima naplněnýma láskou. 

“Také tě rád vidím, dcero moje.” poznamenal. Rasha se zazubila, jako kdyby byla ještě stále dítě. 

“Jistě, omlouvám se… Pěkný večer, otče, ráda tě vidím… A teď… Co nám princezna chce?” zopakovala nedočkavě svou otázku. Velitel stráží spojil ruce za zády a s potlačeným uchechtnutím dlouze vydechl. 

“Má drahá, předospělá dcero, ačkoli bych ti to velice rád řekl a ukojil tak tu dětinskou nedočkavost, která ve tvém téměř čtyřicetiletém těle stále ještě bije… Nemám nejmenší ponětí, co má princezna za lubem.” 

“Není slušné takto nahlas hovořit o věku dámy.” odvětila Rasha naoko uraženě. 

“Občas mi přijde, že jistá dáma nezestárla ani o den od svých jednadvacátých narozenin.” poznamenal Rashin otec upřímně.
“A teď, drahá dámo, běžte spát. Ať už si vás princezna žádá z jakéhokoli důvodu, jsem si jistý, že stojí za to a bude nejlepší se na něj pořádně vyspat.” dodal na rozloučenou a plynule se od své dcery odpojil, odbočujíc do jiné chodby. Rashe nezbylo nic lepšího, než radu svého otce uposlechnout a tak se vydala do ložnice, která jí byla přidělena. Na to, aby se někomu tajně vkrádala do pokoje už opravdu neměla věk. Navíc je princeznina kmotra a jako taková by podobným chováním udělila velice špatný příklad.

Druhý den ale nebylo nutno dlouho čekat. Sotva se Rasha setkala se svými přáteli u snídaně, bylo jim oznámeno, že hned po ní je čeká princezna na lavičce v zámecké zahradě. 

“Zajímalo by mě, jestli to bude ta samá lavička, na které jsi tenkrát motala hlavu paní Adalgardě.” prohlásil s drzým úsměvem Anis a aniž by zmínil jméno, všichni věděli, že mluví k Rashe.

“Buďme rádi, když to bude tak, než aby se s námi scházela pod stolem, podle příkladu tebe a Tasartira.” odvětila Rasha s naprostým klidem. 

“Tak znovu… Tasartir a já jsme byli trochu opilí. Zakopl jsem a omylem ho strhnul na zem také…” zabručel Anis. Rasha mu ovšem věnovala takový úsměv, ze kterého bylo jasné, že ani po těch letech mu tuhle sprostou výmluvu neuvěří. 

“Je zvláštní, že pokud jste jen zakopli, tak vás Kornel nenašel vedle stolu, ale vskutku pod ním… Po té, co vás nemohl najít dobré půl hodiny. A ještě jste u sebe měli láhev medoviny. Téměř prázdnou.” ozvala se od své snídaně Kira a významně se na Anise zahleděla.

“Chudák Kolnel, vytáhnout Tasaltila mu dalo takovou plási.” přidal se také Tumáš ze svého místa vedle Kiry. 

“Tak ale to není fér. Za prvé, Kornel pěkně kecá. A za druhé… Proč se zrovna vy dva stavíte proti mě? Já nejsem ten, který tehdy zmeškal vaše zasnoubení.” bránil se ihned Anis. 

Očím velitele stráží to v tu chvíli připadalo, jako kdyby těch šestnáct let vůbec neuteklo. Byli úplně stejní, jako když přišli ke dvoru poprvé. Trochu vyděšení, dost drzí a hlavně nesli v peřinkách zabalené nemluvně. Mohli si to vymyslet, mohli lhát, ale sotva králi řekli, kdo je posílá, vladař okamžitě uvěřil, že přinesli jeho dceru. 

První, kdo si přihlížejícího velitele stráží všiml byl Tumáš. Přestal se s ostatními přátelsky pošťuchovat, vstal a trochu se na pozdrav uklonil. 

“Doblé láno…” prohlásil. Na to vstali také Kira, Anis a Rasha a až na rytířku, která si mohla dovolit na otce jen kývnout se i zbytek skupiny uklonil. 

“Dobré ráno vám všem. Doufám, že jste se dostatečně posilnili. Princezna už vás netrpělivě očekává.” promluvil konečně velitel stráží. 

“Jak moc je třeba se na naši drahou princeznu posilňovat?” dovolila si otázku Kira. Velitel se musel usmát. Jeho vlasy už dávno pokryla šeď a mohl by přísahat, že na tom mladá princeznička měla značnou zásluhu. 

“Raději pojďte za mnou, odpověď poznáte sami.” odpověděl přátelsky a když viděl, jak čtveřice opouští stůl, otočil se a zamířil tou nejrychlejší cestou k zahradám. Tam usadil čtveřici na lavičku a nechal je čelit dívce, kterou před šestnácti lety přinesli jako nemluvně, načež král rozhodl, aby se stali jejími kmotry a kmotrami. 

* * *

“Tak, co myslíš, že má moje drahá dcera za lubem?” zeptal se starší muž, jakmile utichly blížící se kroky. Byl starý, natolik starý, aby podle zvuků poznal, kdo z jeho věrných a stejně starých mužů k němu přichází. 

Velitel stráží se postavil k oknu vedle svého krále a po příkladu vladaře shlédl k pětici hovořící na lavičce. 

“Nejste první, můj králi, kdo se ptá, ale jak bych vám chtěl odpovědět, tak nemohu. Princezna se mi s ničím nesvěřila.” odpověděl upřímně. 

“Řekni, a promluv jako přítel… Udělal jsem vše správně? Věříš, že jsem za celá ta léta nechyboval?” král nekladl snadné otázky. Ale mnoho v jeho životě snadné nebylo, měl na to tedy své právo. 

“Věřím, že jste se žádné chyby a ani křivdy nedopustil. A dovolím si s jistotou dodat, že tak to vidí i princezna sama. Jak jste dobrým králem, jste i dobrým otcem. To si myslíme oba.” odpověděl velitel. Král vedle něj pokýval hlavou a na tváři se mu usídlil laskavý úsměv, jak hleděl na pětici v zahradě a hlavně na postavu princezny, která se mezi nimi vyjímala. Pro něj, jako pro otce, se takhle vyjímala vždycky. 

“Můj králi… ať už princezna plánuje cokoli…” 

“Já vím, co mi chceš říct. A věř mi, že se tou radou budu řídit. Je mi jasné, že to má po svých kmotrech a kmotrách a jestli si něco usmyslela natolik, aby si je nechala zavolat a hovořila o tom s nimi takto vášnivě… Není ani v mých královských silách jí to z hlavy vyhnat… Jen doufám, že se mi se svými plány upřímně svěří.” 

Na to už velitel stráží neměl co říct. Sám byl otec a sám moc dobře věděl, že s jeho dcerou to bylo úplně stejné. A tak už jen zůstal vedle krále stát a sledoval lavičku v zámeckých zahradách, na které probíhala živá diskuze.