WorldOfStories

Jabán, vy Žaláti!  Tak a je to tady. To je konec, vážení. Ale nemyslete si, že bych si na konec nevymyslela pro #Wordvember nějakou speciální chujovinu. A tak se s vámi loučím čtyřmi krátkými příběhy, každý z nich alespoň trochu zaměřený na jednoho z našich milovaných hrdinů a nebo aspekt jejich života.  Především musím zmínit svou milovanou Dark Lord z Za vílím kruhem . Ta se letos také věnovala především jedné skupince dobrodruhů a zatímco ona válcuje poslední tři dny oficiálně požehnaným crossoverem našich dvou skupinek, já si dovolila dnes skromně zmínit jednu z jejích postav a lehce se odkázat na to, co se mezi ní a mým hrdinou stalo a nestalo. Prosím, ve chvíli, kdy skončíte tady, mrkněte za vílí kruh. ale nezapomeňte se mi vrátit.  S láskou a depresí, Kalamity Iharo 30. Nasrat! KAVALÍR “Nasrat!”  Dveře třískly Kiře dveře přímo před nosem, tak, tak uskočila, aby to její nos neschytal.  “Jak se opovažuje!” vykřikla frustrovaně. Rasha a Anis ji pro jistotu k...

Jabán, vy Žaláti!  Tak jelikož jsme včera měli skoro dva tisíce, dneska je to taková jednohubka. Ale co, i krátká povídka je dobrá povídka. #Wordvember se s námi pomalu loučí a zítra nás čeká finále... Chtělo by to něco extra, ale copak já vím co? No, uvidíme, uvidíme. Tak jako tak, dnešní povídka je tu a je tu jen pro vaše potěšení. 29. Flétna bez hlasu  “Ten člověk nás normálně oškubal!” vyhrkl Anis, sotva vyšli z krámku alchymisty, kde nakoupili pár šikovných nápojů.  “Co jsi tam dělal, Kavalíre, myslel jsem, že na tohle máme zajetý postup.” pokračoval Anis naštvaně, zatímco jeho dobrý kamarád zloděj jen pokrčil rameny a pokračoval ulicí dál. Anis se zamračil. Bylo mu to celé podezřelé. Už na tržišti Kavalír odmítl usmlouvat cenu a tak jejich nové deky byly pěkně drahá záležitost. Což o to, peníze měli, to jo, ale Kavalír většinou nikomu nic nedaroval za víc, než přiměřenou cenu. Ale sotva stoupli do tohohle města, jako kdyby všechna ta jeho pověst a schopnosti šly do ...

 Jabán, vy Žaláti!  Tak tahle povídka je definitivně nejdelší za celý tenhle #Wordvember. 1800 slov už asi nepřesáhnu. Opravdu si to nemyslím. Tak si prosím hezky počtěte o tom, co všechno vyvedl Kavalír, když byl takhle jednou bez skupinky.  S láskou a depresí, Kalamity Iharo 28. Odměna “Takže… Shrneme si to…” zamračil se kapitán městské hlídky. Kavalír protočil očima. Což pro jeho dobro nešlo v té tmě příliš vidět.  “Dneš jšem še švou škupinkou pšijel do měšta. Pojedli jšme a vylašili na tlšiště, kde jšme plohlíšeli šboší. Bohušel jšme nešoulodá škupinka a tak, kdyš ši ta paní všimla, še jí chypí šlaté vejše, vlhli še její oši na náš a ša námi pošlala i tu vaši štláš. Jelikoš jšem liška mašaná, tak jšem jim utekl a teď vám tady šíkám, še toho oplavdového šloděje najdu a klidně pěhěm noši šatknu ještě dalších dešet.” vysvětlil Kavalír. Už se opakoval a jak byl unavený, jazyk se mu pletl, což ještě přidávalo k jeho poruše řeči. Ale věřil, že mu kapitán rozumí.  ...

Jabán, vy Žaláti!  #Wordvember vám dnes přináší jídlo z Brněnského podniku PoePoe. Dobré jídlo, studentské ceny, dovoz až k domu. Ne, nejsme sponzorovaní. Jenom mi odtamtud sakra chutná a dneska jsem si dovolila drze objednat jídlo, místo toho, abych něco dělala sama. Nu, užijte si kratší a také trochu odlehčenější povídku. Rozhodně je odlehčená po tom, co jste si přečetli včera...  S láskou a depresí, Kalamity Iharo  27. Největší pelech “To si ze mě děláš srandu… Opravdu…” bručela Rasha a nepříjemně pochodovala v malém prostoru cely, do kterého ji a Kiru zavřeli.  “Bohužel. I mě je jasné, že takovýhle vtip je opravdu přes čáru. Což znamená jediné… vtip to není. Podala bys mi slámu?” zeptal se Anis z cely vedle nich. Dělila je průměrně tlustá kamenná stěna. Rasha si klekla, pobrala hrst slámy a vykroutila ruku přes mříže tak, aby dosáhla co nejdále k Anisovi. I ten prostrčil ruku ven a pobral slámu.  “Díky.” zamumlal. Rasha znovu vstala a začala přecházet po cel...

Jabán, vy Žaláti!  Představuji vám asi nejdelší povídku letošní #Wordvember výzvy! Nejdelší a asi nejtemnější. Doufám, že budete napjatí až do konce a nebudete se na mě zlobit. Holt ze sebe tu temnotu nějak musím dostat a tohle byla nakonec ideální příležitost... A to jsem myslela, že budu mít problém vůbec splnit limit. A já ho přitom bez deseti slov splnila třikrát.... Tak mi prosím dejte vědět každičkou vaši myšlenku.  S láskou a depresí, Kalamity Iharo 26. Kdo chtěl víc, nemá nic “Možná bychom si tu měli zaplatit pokoj na večer a pak si třeba nakoupit.” navrhla Rasha po jídle.  “Nakoupit? Myslela jsem, že zásobení jsme dostatečně.” namítla Kira. “To jšme, ale ty potšepuješ nové poty.” odpověděl jí hned Kavalír. “To také… a navíc se můžeme prostě projít po krámcích a třeba objevíme něco, co by se nám líbilo. Nebo našim blízkým.” pokračovala Rasha ve své myšlence. Zatímco Kavalír přikyvoval, Kira s Anisem se po ní váhavě podívali.  “Něco, co bychom jim mohli poslat...

Jabán, vy Žaláti!  #Wordvember se nám blíží ke konci. No není to smutné? Je. Protože jak se všichni známe, tak se tady s největší pravděpodobností uvidíme až zase příští rok v listopadu. Pokud do té doby nenastane definitivní apokalypsa...  Nu, snad se vám zalíbí dnešní povídka. Její myšlenka se mi líbí a někdo mi prosím připomeňte, že si ji chci zapamatovat, někde zapsat a pak ji ještě někdy využít... Do té doby?  S láskou a depresí, Kalamity Iharo 25. Pochybná kronika  “Ono to doručování nakonec není špatná záležitost.” pokyvoval si spokojeně hlavou Anis, zatímco si Rasha připínala k pasu měšec s jejich odměnou.  “Přesně tak. Jakmile jsou to čistě lidské záležitosti, je to mnohem jednodušší.” souhlasila blondýnka.  “Jsem ráda, že jste se mnou souhlasili se teď na chvíli vyhýbat lesům a malým osadám… Myslím, že přicházím větším městům na chuť… Jsou vskutku dobrá k pročištění hlavy.” ozvala se Kira.  “Ale jen dokud še ti nešašne štýškat.” připomněl Kav...

Jabán, vy Žaláti!  Nikdo není neomylný. #Wordvember pro dnešní den je tímto poselství také trochu osudovým pro některé naše postavy. Mimochodem, to víte, že už za měsíc jsou Vánoce? Nepřijde to tak, že? Ale čas je irelevantní a jak jsem se dnes dozvěděla, člověk je jen společenský konstrukt. Takže na ničem nezáleží, ale stejně by mě potěšilo, kdybyste dali vědět, co si myslíte.  S láskou a depresí, Kalamity Iharo 24. Zavřené dveře  Kavalír postával ve stínu chodby a hleděl na dveře na jejím konci. Byly to jednoduché dveře. Z dobrého dřeva, nijak zdobené, s jednoduchým, ale v podstatě dobrým zámkem. V podstatě. Od chvíle, kdy ho pohltila kletba a on se nedokázal uničit u žádného čestného řemesla, jen málokterý zámek před Kavalírem nepadl. Vždycky ale postával před zavřenými dveřmi nějakou chvíli, než do nich opravdu pronikl. Pak už bývalo všechno rychlé.  Moc se do zavřených dveří už nedobýval, co cestoval se svými novými přáteli. Jistě, pořád využíval své schopnosti,...

Jabán, vy Žaláti!  Tak je  to tady! #Wordvember vstupuje do svého v podstatě posledního týdne. Příští pondělí bude finální a mě se stýská už teď.  Konečně se zdá, že už se vymotáváme z toho vílího šílenství, tak držte našim hrdinům palce!  S láskou a depresí, Kalamity Iharo 23. Lesní hlubiny Kavalír seděl spolu s Rashou a Anisem venku a jen čekali, až si Kira promluví se svým otcem. Jelikož je posadila přes malý domek a dovnitř vtrhla se slovy “Jak jsi jen mohl?!”, všichni tři tušili, že můžou být rádi za to, jak je nechala tady venku.  Kavalír měl Kiřinu rodnou osadu obhlédnutou ve vteřině. skutečně to bylo jen několik skromných domků, dokonce tu neměli ani vlastního kováře.  “Jdeme!” ozvala se Kira, která se jako bouře, zjevila ve dveřích a aniž by se zastavila, zamířila mezi stromy. Kavalír se poslušně zvedl a vyrazil za ní. Měl pocit, že ji hodně, hodně zklamal. Sice nic takového neřekla, ale od toho večera, co vyšli z dvora Krále elfů, byla Kira pěkně ...

Jabán, vy Žaláti!   Tak dnes už se vracíme k průměrné délce mých #Wordvember příběhů. A to je trochu s podivem, když si pomyslíme, že tohle zatracené, protivné, pitomé téma mi dělalo pěkný problém! A problémy má i naše čtveřice... Upřímně mám pocit, že tou poslední větou někoho docela dopálím... Takže já si jdu pro železo a kdybyste o mě dlouho neslyšeli tak... No... Můžu si za to sama! Nemám je provokovat.  S láskou a depresí, Kalamity Iharo 22. Nějaké problémy s jablíčkem?  Puk spokojeně naléval čaj do tulipánových květů, které z nějakého důvodu vůbec nepadaly, nekutálely se, naopak, stály na proutěném tácku, jako by to prostě byly šálky z porcelánu. Na mechových polštářcích u oválného kruhu posedávala čtveřice dobrodruhů, huldří lukostřelkyně a také svrchovaná veličenstva, Král elfů Oberon a Královna Víl, Titánie.  “Takže tedy přestaneš lákat lidské muže z vesnic, osad a měst a zavírat je do jeskyně.” kladla královna Titánie podmínky. Král Oberon přikyvoval....

Jabán, vy Žaláti!  Tak jsme zlomili kletbu dlouhých příběhů letošní #Wordvember výzvy. Tentokrát jsme na druhém extrému a to je vskutku, vskutku krátká povídka. Sotva jsme splnili limit. Nuže, nevadí.  Snad mne pro tentokrát omluvíte.  S láskou a depresí, Kalamity Iharo 21. Šálek čaje  “Kde že jsou?!” vykřikla nevěřícně Rasha. Puk se jen vesele zazubil a přikývl.  “V kleci v psinci.” zopakoval s klidem. Rasha nepříjemně zavrčela. Kira jí opatrně položila ruku na paži. Napůl se sama obávala, že by po ní Rasha kvůli tak nenadálému doteku skočila.  “Určitě mi je král brzy přikáže přivést… Dáte si zatím šálek čaje?” zabídl s úsměvem Puk.  “Nedají!” ozvala se přísně Huldra, která je sem dovedla.  “Nedáme…” zamumlala Kira, která celou tu dobu mezi sebe a huldru prakticky stavěla Rashu.  “Už se nemůžu dočkat, až se zase budeme potýkat jen s obyčejnými lidmi.” zabručela Rasha. Na dvoře, na který je huldra dovedla, se necítila vůbec dobře. A pak je se...

Jabán, vy Žaláti!  V dnešním příběhu pro #Wordvember si odpovíme na několik důležitých otázek. Jaké má výhody Divomuž oproti Hejkalovi? Můžou fae myslet opravdu na všechno? A je opravdu dobrý nápad nechat dva mladé muže v hospodě bez dohledu?  Dnešní příběh nenavazuje na náš včerejší, ale v podstatě se odehrává souběžně s ním. V podstatě. A v podstatě je čas relativní, smyšlený a my všichni jsme jen na jedné velké skluzavce do neznáma. S láskou a depresí, Kalamity Iharo 20. Jedeme na výlet V lidském světe se pomalu smrákalo a Oberon přecházel po svém dvoře, zatímco čtyři jeho nejlepší trhači poslušně seděli v řadě a čekali, kdy budou moci vyrazit.  “Můj nejvznešenější, nejmilovanější a nejoblíbenější králi!” mladík v oranžových gatích a zelené haleně přiskočil k Oberonovi a hluboce se mu uklonil. Z červenohnědých vlasů mu trčil všelijaký nepořádek a také dvě špičaté uši, nemyté od chvíle, kdy uzřel první sluneční paprsky. A to bylo vskutku dlouho. Když zvedl svou pihovato...

Jabán, vy Žaláti!  Další #Wordvember den! Pokračujeme v našem velikém průšvihu se světýlky. Nemysleli jste si, že to necháme být po jedné povídce, že ne? Pchá! Vyrážíme na pěknou sérii na sebe navazujících povídek, které se budou točit okolo průšvihu, za který naši hrdinové vůbec nemůžou, ale jak se to tak hrdinům stává, jsou do něj vtaženi. Nu, dejte mi vědět, co si o tom všem myslíte a těšte se na zítřek.  S láskou a depresí, Kalamity Iharo 19. Kdo z koho “Opravdu věříš, že je to dobrý nápad?” zaváhal nejistě Anis a ani se na Kiru nedíval. Ona moc dobře věděla, že mluví na ni a on se odmítal očima odlepit od země, protože potřetí už o kořen zakopnout nechce.  “Je to plán. Ne nápad.” odpověděla Kira a absolutně ignorovala tu část “dobrý”, na kterou se Anis ptal. Nevěděla, jestli je to dobrý plán. Byl to plán, který měla. A nikdo jiný očividně s ničím lepším nepřicházel.  “Tak jsme tady…” prohlásil Přemek, který je měl za úkol zavést do té části lesa, kde se zjevoval...

 Jabán, vy Žaláti!  Dneska je to zase pěkně dlouhá záležitost, ten #Wordvember. Ale to víte, když je někde potíž, to se to musí pořádně okecat. Jestli se mi povede se takhle rozepsat i zítra, to nevím, ale hlava už si hezky formuje, co to bude. Nu, položte se tedy do dnešní povídky a těšte se na zítřejší. A samozřejmě mi nezapomeňte dát vědět, co si o tom všem nepořádku myslíte.  S láskou a depresí, Kalamity Iharo 18. Světýlka “Nevím jak vy, ale já jsem ráda zpátky v lese.” prohlásila Kira, zatímco vedla skupinku pěkně udržovanou cestou skrze les. Mířili k malé vesničce, kam je vyslala jeho výsost, novopečený otec, král.  “Opravdu se nás ten chlap nechtěl akorát zbavit?” zeptal se Anis, aniž by cokoli na Kiřinu poznámku řekl. Nebylo to poprvé, co tohle prohlásila. Velká města očividně nebyla pro ni.  “Co tím myslíš?” zeptala se Rasha.  “Tvášil se vesele, kdyš jsme mu tu dselu donesli.” přidal se také Kavalír.  “Jistě, musel si zachovat tvář. Ale pardon...